Sklonila noc hlavu svoji,

Adolf Heyduk

Sklonila noc hlavu svoji, Sklonila noc hlavu svoji,
 na rozkvetlý země klín, jenom měsíc od smrčiny dlouhé, černé vrhá stíny a les volně rozechvín. Hvězdy už se vyřítily v klenbu nebes modravou, pod rouškou se měsíc bělá a v květ lípa vypučela,
písně dýše nad hlavou. Mír se nese dálným krajem, všude ticho, slyš a hleď!
srdce hoří, kdo je schladí? Upomínko mého mládímládí, pojď, v ztracený ráj mne veď! 37

Kniha Lesní kvítí (1873)
Autor Adolf Heyduk