Všech mnichů Ivan nejzbožnějším bratem;
když západ has’ a východ planul zlatem,
on na modlitbách trávil neustále,
ku poctě řehole a k boží chvále.
Tu do kláštera podvečerní dobu
všel stařec, poutník od svatého hrobu,
a při kahanů dvojnásobné záři
skvost vzácný ukazoval v refektáři.
To kniha byla apoštola Jana,
ta kniha knih, ač v prosté pouzdro dána,
v ní plno božských zjevení a krásy,
že těm, kdo četli, zalily se řasy.
Čet’ Ivan též... čím hlouběj oko noří,
tím větší láskou k bohu srdce hoří;
čet’ celou noc; ač doba dobu routí,
on nemoh’ od knihy se odtrhnouti,
Tu k hostitelům poutník starý vece:
Drah poklad ten, leč svým ho nazve přece,
kdo Otčenáš se pomodliti moha
nic nevzpomněl by jiného, než Boha.
To každý z nás, leč nejvíc síly chová –
dí vážný převor – duše Ivanova,
nám pevně doufati jest v jeho věru,
skvost drahý zachováme při klášteru.
Nuž buďsi tedy, poutník zahovoří,
však běda všem, kdo jsouce duší choří,
jen jedním pomyšlením ničí svatost slibu:
Pán propadnutím tresce takou chybu!
Tu Ivan brat: Nuž staň se z vůle vaší,
Pán hříšný tret vždy z modliteb mých plaší;
nech sílí mne...! I modlí se, však k žasu
v ráz Ivan propadá se téměř k pasu.
A po klášteře pláč a naříkání,
jen poutník laskav k bratrovi se sklání:
„Bůh milosrdný odpustil tvou chybu,
vstaň, zvěstuj již, čím porušil jsi slibu!“
A bratr prost jsa s třesoucím dí steskem:
Než „amen“ dořeknul jsem, jako bleskem
tak myslil jsem: zda k oné knize svaté
to pouzdro k schování nám také dáte!
Tu starý poutník vece usměvavě:
Zde obé juž – a žehnal mnicha hlavě –
líp myšlénkou se modlí nežli slovy!...
A rozplynul se v přízrak oblakový.