Vždy bylo hůř a bylo tíž,
až dala muži s jedem čiš:
„Tím na vždycky se vyléčíš!“
A vyléčil se; třetí den
byl zrádné ženy hříšný plen
u kostelních vrat pohroben.
Je pěkně srovnán mužův hrob
a k zakrytí zlé ženy zlob
pln čerstvých květin je a zdob.
A psala vdova málo slov:
„Kdo překážel nám, má už rov,
teď směle vejdi pod můj krov!“
I věřil na lichotný svod,
vsed’ na kůň, do slabin ho bod’ –
a po čtvrtletí slaven hod.
Když svatební si vzali šat,
sám hosti řadil starosvat
a veselou jim kázal hrát.
A zněly housle, bručel bas:
„Po smutku máme hodokvas,
a potom bude smutek zas!“
Když vyšli na dvůr, kdož by dbal,
že kohout hlasně kokrhal:
„Ej, kdyby hospodář můj vstal!“
A žena vzdechla; svat jí vstříc:
„Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,
jen spodní šat jsem stáhla víc!“
I šli, a níže u zahrad
druh kohout druhu v píseň pad’:
„Jen pěj, vždyť uslyší nás snad!“
A žena vzdechla; svat jí vstříc:
„Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,
jen kámen tep’ mi o střevíc.“
Když kráčeli už přes náves,
z vrat sousedových štěkal pes:
„Hle, travička se vdává dnes!“
A žena bledla stále víc...
„Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,
toť štěstím, jemuž spěchám vstříc!“
A nedbali; nač dalších slov...
Všel průvod vraty na hřbitov,
kde s kamenem byl mužův rov.
Šla žena k hrobu: „Máme spěch,
nuž kříž ten přijmi jménem všech...“
„Pryč, ženo!“ slyší... Kámen vzdech’.
I lekla se. Snad větru van...
„Proč váhá?“ se všech ptá se stran
i snoubenec i svatebčan.
A znova spěchá dělat kříž,
a znova kámen: „Nechoď blíž,
nech svatby radš a kaj se již!“
I zhrozila se. „Proč pak as
ta žena zastenala zas?
Hle, zrak jí hoří, vstává vlas!“
A zase na hrob chce... Ó div!
Hle, kámen hýbe se jak živ...
muž z hrobu ruku zved’ a kyv’.
I vzkřikla. Jaký hrozný zjev,
ó hleďte! Silná, stydne krev, –
kdo můžeš pojď, a choré lev!
Však žena stále oči v sloup:
„Proč ze svého jsi hrobu stoup’?
Jdi, zkad jsi přišel: zase v hloub!“
„Co pravila? Ký hrozný vid!“
Vše trne: starosvat i lid,
co pohled ženin asi zhlíd’?
„Co vidíš? Mluv!...“ „On, vizte, on!
Táž řeč, týž děsný hled i ston,
jak když jsem přivedla ho v skon!“
„Však umřel muž tvůj!“ „Neumřel,
žár hříšné lásky ve mně vřel,
můj jed mu rakev otevřel.
Tam vizte – vizte! ruku zved’...
Ó nehroz! – Bože, jak je bled –
ó hrozno! Satan sám mě sved’...“
„Je šílená, pryč, domů zpět! –“
„Však nejsem; blínu hnědý květ,
ten s nebem zaměnil mu svět!
Jsem travička, to, lide, věz!...
On hrozí!.. Nechať přijde kněz,
ten, jenž mne snoubiti měl dnes!
S ním přijdi kat!... Ej, věru tak!...
Hle, hle, jak straší jeho zrak –
chci umřít – dobře bude pak!“
A padla na hrob, kupu hroud,
lid rozběh’ se, prch’ ženich bloud,
den třetí konal mistr soud. –