Blíž řeky žili na samotě
všem zvyklí nesnázím a zlotě,
a kolem chaty z dřev a hlíny
šla cesta z města do dědiny.
Leč dětí neměli, ač dlouhý
čas vrchem byly jejich touhy,
i čekali; však přešla léta,
a po naději bylo veta.
Když večerní se hvězda zvedla,
plet’ sítě on, a ona předla;
muž na lov šel, když zora vstala,
a žena o dům pečovala.
Tak klidně žili družka s druhem,
kdy slunce pobíhalo luhem
a děti, jdoucí z městské školy,
květ pestrý domů nesly s polí.
Však v zimě na slaměnou střechu
mráz štědrý vrhnul pro potěchu
těch školních děvčátek a chlapců
hrsť sivě zčepejřených vrabců.
A děti do smíchu se daly,
když vrabci na střeše se prali;
jich velké oči, malé tváře,
hned byly učiněná záře.
Tu rybák nejbujnějším z chásky
blah kučeravé hladil vlásky,
a žena, šťastna v takém ryku,
květ líbala jim rudých rtíků.
A dlouho za tou cháskou zřela,
kdy šla i kdy se navracela,
i rybák, u práce nechť sedal,
vždy k oknu dumnou hlavu zvedal.
By hladem vrabčíkové malí
a děti smutkem nestrádali,
vždy v městě, krejcary když zbyly,
cos oba tajně nakoupili.
Když mládež na půl honu zhlédli,
juž ke truhle se oba zvedli,
a hodným – skoro všechněm – stranou
dal každý mandli cukrovanou.
Když prchly však ty dětské nožky,
a vrabci ukryli se v došky,
tu rybák s ženou, radost v líci,
blíž kamen sedli na lavici.
A hovořili o těch dětech
a mladých vrabcích, starých letech,
až sen, jenž zkvétnul stračkou v setí,
jim na klín vsadil vlastní děti.