Jdou postavy mou truchlou duší...

Adolf Heyduk

Jdou postavy mou truchlou duší všech, jež jsem v žití svém měl rád, jdou v bílé říze s kleslou hlavou, jak v snění pustil mi je Hád. Svým velkým zrakem na mne hledí, rtem šepcí tiše zsinalým, co říci chtí, kdož tušit může? jen já, jen já jim rozumím. Ach, tolik milých slov a vzkazů, jichž sluncem zaplála má krev, jichž barvami mé srdce kvetlo, v jichž vůni ukryt byl můj zpěv! Je všecky chovám v ňader hloubi a nedám všednosti je v plen a všetečnému světa davu; jich zlatý skvost mi posváten! Cit ňader mých, ruch mysli žárný, slov pouty nesmí býti jat; snů vonné růže všecky, všecky, jak zkvetly, půjdou se mnou spat. –

Patří do shluku

poupě, růž, růže, květ, vypučet, vonný, zkvést, kytka, perla, fialka

164. báseň z celkových 486

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. BLÍN. (Adolf Bohuslav Dostal)
  2. VI. V ZAMLČENÍ. (Jaroslav Vrchlický)
  3. None (Alois Vojtěch Šmilovský)
  4. Píseň. (František Serafínský Procházka)
  5. MLADÝ BÁSNÍK (Božena Benešová)
  6. Vzpomeň si v dáli. (Josef Kuchař)
  7. Bláhová láska. (Josef František Karas)
  8. Lesu. (Adolf Heyduk)
  9. Slunce mi zhaslo... (Adolf Heyduk)
  10. XV. Nač dýl si ňádra ostřežit, (Vítězslav Hálek)