V kraj stichlý slunce zbytek krve roní,
stín buků mlčky stínu lip se druží,
červánek k zemi s polibkem se kloní
a skalám na skráň klade vínek růží;
hvozd dálný oněměl, tich v strnulosti stojí
a jakby okouzlen se oddechnouti bojí.
Jih křídla přeložil a sotva dýše,
něm stojí keřů tlum i stromů pluky
i květů sbor a zelená trav říše,
a ptactva zpěv i snivé cvrčků zvuky
i listí uvadlé, jež zlekáno se chvělo
pod nohou plachých srn, vše náhle oněmělo.
Den světlý k spánku zlaté zavřel zraky,
a měsíc zamyšlen jde v zášer lesů;
jak dumy plují nebem siné mraky,
a vlažná rosa na mechu a vřesu
od záře západu se v drobný opál nítí,
a sosnám ve vlasech hvězd diamanty svítí.
Noc, míru kněžna, roušku dává nivě
a zvolna blíží se a hvězdy za ní;
jde po špičkách a ruce vznáší snivě
na buku snět, jež hnízdo drží v dlani,
by kuna zlotřilá, jež slídí po kořisti,
nic vidět nemohla, co skryto je v tom listí.
Dech květů dumavých se vznáší vzhůru,
to země duch, an u výš k nebi vstoupá,
blah, s vonnou modlitbou, až do azuru,
v němž krása hvězdnatá svou peruť koupá,
jíž kyprá ňadra chrání toho stromu
jak anděl svatý Kristův odkaz v dómu.
Co tajného, co divného se skrývá
v tom zátiší, jež v haluzích se klene,
že ani lístek sebou nezachvívá
na snítce nejútlejší toho kmene?
co kouzelného v noci té as hostí
strom v zeleného srdce útulnosti?
Co velikého děje se v tom buku,
ký zázrak as, že hvězdy planou zlaté,
a z nitra zní mu perly ptačích zvuků,
jak zpěvy andělův kdys v noci svaté,
v níž plný měsíc v stříbroskvoucím svitu
jak růže mystická zkveť na blankytu?
Proč onen mír a klid se vůkol hostí?
proč stich’ ten drozd a v tajemném dlí snění,
proč příval světla z hvězdné vysokosti
blah snáší zemi nebes políbení?
Pták zpěvný rodí se, jenž krásu jara množí;
či k lidstva útěše kdes básník z vůle boží?