Na ptačí koncert přišel z rána
věhlasný kritik krutihlav,
seď výše druhých, dělal pána
a prohlížel si ptáků dav,
jenž v listnatého lesa strání
pěl hymnus k slunce uvítání.
Niv krásou unesen a luhů
pěl z vroucí duše ptačí sbor,
druh každý šťasten z štěstí druhů
zřel v sladké tuše na obzor,
kde kníže světla v nebes splavu
z vln zlatých vynořilo hlavu.
Jak kouzelné to byly zvuky,
tu dumný stesk, tam čilý jas;
ve snivé slavíkovy tluky
svůj ťuhýk mísil temný hlas,
a v tóny lindušek a drozdů
hlas žežulčin se snášel z hvozdu.
Jen krutihlav sám bez únavy
se vrtěl stále, aniž hles’,
hned zježil péra hadí hlavy,
hned krčil se, hned pyšně vznes’,
jak Bůh ví co by v hlavě snoval,
a stále oči vyvaloval.
Když dopěli, slíť mezi ptáky
a nadul se a v řeč se dal:
„To že je zpěv? Ne, to jsou kváky
a kviky světu pro skandál;
ten cvrliká si, onen křehce –
to všecko líbit se mi nechce.
Já v Africe byl, moji zlatí,
a čarných pěvců slyšel sbor,
jich písní orli byli jati,
vod hrdí králové i hor;
tam sídlí miláčkové bohů,
vám, hudlaři, jen smát se mohu.
Tam, Bilmanské kde stojí vrchy,
a u Nigru a Čadských vod
je nad vše vaše zpěvné sprchy
mně zvučný výkřik více vhod;
váš zpěv – to mrzáček je v plenkách,
radš kdybyste šli po housenkách!
Jen v palmách pěvcové se rodí –
ne v lipách zde a snětech vrb –
kde nebe v srdce žár jim hodí,
vy máte jen, co dává krb;
zpěv pravý zní jen na Atlasu,
vy, knikalové, jděte k ďasu!“
Tu drozd, dřív klidně poslouchaje,
děl chlubilovi: „Laskav buď
a zjev, co z palmového kraje
tvá pro nás vyzískala hruď;
co v tobě z rubínů těch hoří,
jež Pánbůh ze slz v duších tvoří.“
A krutihlav vznes’ hrdě hlavu
a naduv hrdlo jal se pět,
leč strnulému pěvcův davu
v ráz před zrakem se temnil svět:
„To že je zpěv? Toť psík kdes vrčí!“
A krutihlav se k sněti krčí.
Smích rozlehl se v lesním skrytu
a znova zahovořil drozd:
„Zpěv duši chce a vroucnost citu,
jen hlavou kroutit není dost;
ty nemáš nic než hrdlo choré –
jak litujem tě, bídný tvore!
My stesk i žal, jímž srdce buší,
a radost nesem nebi vstříc,
když sněním zkřišťalují v duši
a září z dětských zřítelnic;
jdi, jdi a všemu světu věsti,
co naše blaho je a štěstí.
Spěš, kaj se z úšklebků a hříchů,
jeť veliká jich věru směs,
jdi, nech si pozemskou svou pýchu,
nám dost, když vzletnem do nebes;
nuž k slunci, k světlu, sbore ptáků,
a ty buď s Bohem, ubožáku!“