Lesu.
Sen slunce, červánek, dne věrný sluha,
v kraj nebes na západě zlato tkal,
jak na příkrov by zabitého druha
druh rudé růže dal.
V plášť mlhový se přioděla země,
kraj v dálce temněl se jak v hloubce hrob,
a v slzy travin s křídel zory jemně
déšť padal zlatých zdob.
Jak úsměv, vytesaný soše v tváři,
tkvěl něhy ruměnec na líci hor;
luh dýchal kvítím, slunečnou spit září,
a smolnou vůní bor.
137
Les oněměl a zíral k nebes nivě
na siné večernice jasný vjezd,
jež v zelený mu sen vždy milostivě
květ snáší lesklých hvězd.
V mé krve každé kapce slunce hrálo,
a pestrým květem bujel v duši cit;
vždyť vínem, v hlavách poetů jež zrálo,
byl zjařen jsem a spit.
Tak šel jsem nitrem tvým a duší tvojí,
a přání roj mi v hloubce ňader tkvěl,
ty hlavě mé jsi žehnal šumnou chvojí,
mech u nohou se chvěl.
Vše líbalo mě tajemně a tiše
a objímalo vůně ramenem;
rty žhavými pil z úkoje jsem číše
a v kráse tonul jsem.
Já šťasten byl a zbožňuji tě, lese,
a zahynu-li v houštích ztemnělých,
pak duch můj ptákem ať se u výš vznese
v hruď dumných stromů tvých.
Ať zpívá tobě zemi v zdar i lidu
a těší vše, jak já byl potěšen,
když úkoje jsem srdci ždál a klidu,
bolestí lačných plen.
138
A zhubí-li mě vrah neb v ňadra střelí,
a srdce bíti ustane a pět,
ať pojí zemi nach mých prsou vřelý,
bych vzrostl z ní jak květ.
Pak místo zpěvu chodci vonět budu,
skryt v kypré trávě prozářených míst,
a snivou dívku těšit v srdce trudu,
než ztratím pel a list.
Leč poutníkovou zahyne-li nohou
mé květné žití v slunných porostech,
pak nechať s každou duší přeubohou
jdu šerem tvým jak vzdech. –
139