Pták skryl se v strom a do lenošky snění
večerní zorou zlíbán umdlen kles’;
už západ v moře purpuru se mění,
a noc se chýlí na daleký les,
by uhejčkala svými perutěmi,
co zklíčilo i vzniklo v ňadrech zemi,
a vyrůstala hlavou do nebes.
Hle, v listí stulen hlavu k srdci kloní
a sní svůj sluncem vyzlacený sen!
Zda král, jenž v záři pokladů se sloní –
jež národ musel dát mu jako plen –
rév krví sladkou sytě napojen,
tak kliden jest a blažen v ňader hloubi,
jak pták ten v mladých listů svěžím loubí?
O čem as sní? O zdobě štěpných snětí,
o bílých květech rudě žíhaných,
jež vánek střásá v rusé hlavy dětí
a v purpur lící jejich, ve rtů smích
i v rozvlněné setí brázd a lích,
z nichž mladých travnic ožehnutá paže
mák planý s charpou v kytku sobě váže.
Sní o vážkách, jež křídly jako z kovu
sem tam se prohánějí slunných chvil,
o motýlu, jenž při milostném lovu
na srdci lechy nádherné se spil;
sní o pavouku velkém, jenž se svil
v síť na modřínu chytře rozepjatou,
by před západem lapil mouchu zlatou.
Sní o květech, jež v ňader jeho tísni
se rozvíjejí ve zvučící lad,
o květech rudých růží, bílých písní,
jak sní je v slunném kouzlu jarních vnad
za jitra zorou objímaný sad,
v němž s dívkou hoch si v toužném srdce chvění
své lásky první dali políbení.
Sní o matce, jež léta na úsvitě
pod stromem na poli, kde ondy dlel,
své krve květem napájela dítě,
prs sněžný byl a v tváři růžný pel,
jíž na rozchodnou zvučně píseň pěl
a na niž denně ve žní zlatém čase
skryt v hnízdě čekával, až přišla zase.
A slyšel ji, jak smála se a pěla,
svůj poklad držíc květem živých pout,
k úst poupěti své rty jak ukláněla,
a nikdy nemohla jich odtrhnout,
snad duši svoji v dětskou chtěla vsout
a jeho ssát, by jedno byly spolu
již věčně věkův v radosti a bolu.
Sní o dětech, jež v hovoru a smíchu
na jahod chodívaly sladký hod
a naschvál v dětsky lehkovážném pychu,
na nejstaršího hocha častý svod,
vždy borůvkový temně modrý plod
si roztíraly po růžovém líčku,
by zástupem se staly kominíčků.
Sní o své družce as, jež k hlohu keři
jej mile vábí na milostný kvas
a perutí svých lesklé tříbí peří,
i prsou svých, a volá zas a zas,
by přiletěl, než vzroste nebes jas,
a hvězdami než usměje se nebe,
že oba nalezlo spát vedle sebe.
Sní, jak se s dětmi, s ženkou k jihu vrací
přes potměšilý siné vody vzruch,
jak v blahém štěstí k nové hnízda práci
zve v palmových ji stromů stinný kruh,
kde valná hejna krouží zlatých much,
z nichž pro své děti v keře milé skrejši,
vždy přinášeti budou nejtučnější.
Ó jaký jas! A ze snu tiše zpívá...
Však slyš! Kdos chytl šumnou za větev,
jež černou chvojí výstražně ti kývá...
Ó běda, procitni a viz ten zjev!
Toť plavá kuna jest, jež pije krev,
všech okřídlenců škůdce zlý a lstivý...
Ach, marně, navždy dozpíval druh snivý!
„Tak lstná je smrt,“ děl zlekán jsem sám sobě,
„tak zákeřná a milosrdná přec!
Snad je to líp, než kdyby v zimy době
jej zžehal mráz a mořil jinovec,
neb kdyby dusná svírala ho klec,
když písně svobody zní z ptactva davu,
leč o žalář on rozbíjel si hlavu!
Já aspoň přál bych si, až dojdu hrobu
a místo moje mladší zajme druh,
by takového snění květnou zdobu
mi v duše hloubku milý vdechl Bůh;
bych snem svým volně prolít’ rodný luh
a v ptačích písní libovonném květu
jat smrtí vznes’ se v oblast lepších světů.“