Mé družné čečetky, když v rubáš oděn svět,
vy přilétáte domů,
ať sever mračí se a jíní bílý květ
tkví v černých kšticích stromů;
k hor břízám truchlícím vás čilý nese spěch,
vy sněhu rudé zdoby,
nechť řeky oněmly a mrazných nocí dech
vám prsa prochvívá a bodá mečem zloby.
Jak krve krůpěje, tekoucí létu z ran,
jež mřelo vichrů kvasem,
slétáte na úběl, jímž lesní pokryt stan,
a granátovým jasem
se rdíte v třepotu, když slunce zlatá zář
pláň vroucně líbá sinou,
až jiskří radostí a rumění se tvář,
a slzy blaženství jí v perlách z očí plynou.
Rád na vás pohlížím, když probouzí se bor,
vy palečkové ptačí,
a toužím vyslechnout váš drobný rozhovor
a vystihnout, co značí,
a v hlavě skloněné, když sleduji váš zpěv,
sny podivné se rojí,
když za jednoho z vás sbor všechen cedí krev,
a pohnut pohlížím, jak statečni jste v boji.
Ten lesklý na hlavě i hrudi rudý chmýr
je rekovnosti znakem,
jste tělem malí jen, leč duch váš bohatýr,
v boj pouští se i s ptákem,
jenž z loupeže je živ, a druhdy viděl jsem,
vy moji drobní reci,
jak jste se tužili, když brat rván ostřížem,
až z dravčích osidel a spárů vyváz’ přeci.
Jste vzorem družnosti, vám rodný řád je svat,
jímž bratr k bratru stojí,
tlum za jednoho z vás a jeden za tlum rád,
když káže cit, mře v boji,
z vás každý odhodlán i peven jest a směl,
ať hrozí vrahů stáda;
leb s hrudí krvavy jsem u všech uviděl,
leč nikde krvavá jsem nepostřehl záda.
Kéž jak ten útlý pták, můj lide, srdce máš!
Jen sketa srdce ztrácí,
když hrozný s pavézou se blíží Goliáš,
jejž druhdy David kácí.
Ten, koho s bojiště v dál žene chabý strach,
všech nejhorší je sketa,
a komu velikým je vypínavý vrah,
sám bídně vraždí se, a navždy po něm veta.
Před bouře hrozbami, před zbraní divých rot
jen baba v kout se krčí,
leč statnost chytá v pěst a svírá meče hrot,
když na prsa ji trčí;
za život bídácký, za hrstku lesklých plev
jen rab se práva vzdává,
leč z reků padlých hlav, již za rod dali krev,
duch slávy vznešený a nesmrtelný vstává.