Sophokles všemi prvním Řekem zván
a jako rek i básník vynášen,
jest vedle Perikla vojsk v čelo dán,
leč synem za mrhače vyhlášen,
jenž před archontů zavolal jej soud,
že jměním plýtvá bezsmyslný bloud!
Že rozhazuje nastřádaný skvost
a k hetérám že běhá vetchý kmet,
že šílenec pad lidu v nevážnost,
že žebrat bude snad co nevidět,
a on, syn jeho Jophon, v marném stonu,
vše ztratí, co má míti po zákonu.
Že, ač jej často káral hněvným rtem,
on, Jophon, první v křížkování druh
a první s diskem v metání, v div všem
a první v skoku v dál i výš jak vzduch,
on vynášený mladých přátel davem,
že na kmeta jde žalovati právem.
Před archonty jsou oba: s otcem syn,
a jinoch metá starci v obličej
vše mrzkosti a skutky těžkých vin
a ku podivu soudců hanbí jej;
leč Sophoklova kleslá hlava šedá,
v ráz hrdě k hájení se u výš zvedá.
„Jest pravda vše, co Jophon mluvil vám,
že žádám zlato, utěšen-li duch;
že syna častých hněvů málo dbám
a na výstrahy jeho vždy jsem hluch;
či nemám kmet už v konec všeho žití,
když chvíle dovolí, se potěšiti?
Či nemá srdce veselit se snad,
kdy achajským je ovlažován ret
a duše krásy paprsky a vnad?
Mně při tom s hlavy padá kopa let,
jež bílým sněhem na hlavě mi leží
a se zbytkem jsem vesel, rád a svěží!
Však neplýtvám, jen mým co je, rád dám
a vždycky zbývá jiným pro radost,
co nemohu už utratiti sám;
vždyť penízů a skvostů ještě dost,
a nebude-li, pak mé duše křídla
v čas naberou si ze zlaťáků zřídla!
Vše uvažuji, dobře, však je klam,
že nesmyslně do všech města stran
své jmění rozházím a rozmetám
a domů vracím se, když obtěžkán
je vínem leb a měšec prázdný zlata;
to nepravda jest věru vrchovata.“
Tu Jophon k archontům dí v ručí chvat:
„To snadně řekne se, tíž věřit však,
to třeba soudcům přesně dokázat,
a nemluviti jen tak všelijak,
čin nevinně a právu ať jen svědčí,
řeč chlubná z rozpaků soud nevyléčí.“
Tu Sophoklovu zachmuřenou tvář
v ráz úsměv vyjasnil a jeho zrak
vrh na soudce i syna slunnou zář;
hloub do záňadří sáhla ruka pak,
kmet postoupil a v mírném hlavy sklonu
svým soudcům napsanou dal Antigonu.
Zde svědek činů mých je, nuž ať zvím,
zda Jophonových zlob jsem hoden byl,
zda chor jsem duchem, mdlým a šíleným?
Když k útěše jsem druhdy tichých chvil
své tělo vzpružit chtěl a těšit ducha,
či pravda bude proti tomu hlucha?
Vždy s jasnou hlavou navracím se v čas
a s duší vznícenou své práce dbám,
či k žití vzbuzen nemám žíti as?
Míň práva-li než Jophon k tomu mám?
Že hlavou chorý jsem a nepříčetný,
je lež, vždy nadšením výská duch vzletný.
Nuž rozsuďte už rychle, prchá den
a nečinně přec nechci trávit jej,
když zjevy dějin duch můj obklopen,
jež touží mnou zas v nový žití rej,
v rej života, jenž v divadle jej čeká;
nuž rozsuďte, duch můj se nepoleká!“
A archonti čtli jeden po druhém
a oči jejich plály zas a zas
a stále chvělo jim to bledým rtem.
„Ó velebné! Ký vrchol vnad a kras;
až výrok jejich zazněl v lidu ruch,
kdo tvoří tak, víc člověka jest: Bůh!
Tenť nad ostatní z lidu povznesen
a odpověden pouze sobě sám,
jet Jovišovi přímo podoben,
až v nebe sahá jeho ducha chrám
a z věků do věků svou šlehá září!
Pryč, Jophone, sám odsoudil ses, lháři!“
Ej, jediný muž není v Řecku snad,
kdo také moh’ by dílo vykouzliti,
leč že by s Olympu sem náhle pad’
a naším bídným žitím doved’ žíti.
On měl by vjít, laur věčný vděkem nesa,
v druž věkožízných bohů na nebesa.