Pan Albrecht tone v hněvu zlém,
že nebyl zvolen císařem;
tím vinen Václav, český král,
tož mstít se Albrecht přísahal;
tož příkoří mu činil stoh
a léčky snoval, jak kde moh’,
ač přítel být se značí...
Hle, nad Prahou se mračí.
Pan Albrecht v Polsko psal: „Je spěch;
chcete-li svrhnouti jho Čech,
tož rychle; Václav pije jen
a chabější je každý den.
Jak Uhři, Lokýtku, čiň též,
do Slezska vrhni se, jen spěš,
a zatop opilému spáči.“
Nad Hradčany se mračí.
„V boj! Začni! Vyjdu tobě vstříc!
Mám málo lidu, král má víc,
však pomohu ti, neměj strach,
uvízne Václav v nástrahách,
ať padne tak anebo tak;
mně nejvíc odporný můj svak,
leč to jen nepostačí.“
Nad Pražským hradem se mračí.
„Co radím, rychle konej. V spěch!
Buď pánem Polska a já Čech.
Nechť Václav silný vojskem jest,
my spolu sevřeme jej v pěst,
že nebude se moci hnout,
neřku-li nějak uniknout, –
vždyť sotva nohy vláčí!“
Nad Pražským hradem se mračí.
„Čas, by se český trůn již zvrt,
líp Václavu poslouží smrt:
mdlý slaboch je a zbabělec,
jej povalit je snadná věc;
zda s to je vodit vojska dav,
kdo denně chodí na Zbraslav,
kde křižuje se v pláči?“
Nad Pražským hradem se mračí.
„Co otec jeho mému, v čas
rád vnukovi bych splatil zas;
leč v Čechách není zrádců dnes,
by jako Otakar on kles.
Tož jiný vymyslil jsem plán;
je hodný německý zde pán,
jenž k vykonání stačí!“
Nad Pražským hradem se mračí.
„Děl Němci jsem: „Slyš, hodný buď,
oplátuj plece své a hruď,
buď Václavovi jako stráž,
leč mou se vůlí zachováš;
až budu králem – budu jím! –
císařsky se ti odměním,
dám vše, co hrdlo ráčí...“
Nad Pražským hradem se mračí.
„S mým vzkazem k mému švakru spěš,
už za tři dny tam dojedeš,
a řekni: „Pane, jsem tvá stráž,
spěš, čas sic vhodný zameškáš,
pusť s Lokýtkem se směle v boj,
než úskočně tvůj potře voj,
už blíž a blíže kráčí.“
Nad Pražským hradem se mračí.
„A řekni: „Zaplaš tlum těch vran!“
My napadnem jej pak z dvou stran:
plán dokonalý hotov mám,
ty z Slezska, já se z Rakous dám!
A kdyby váhal, bedliv buď,
máš kryté plece své i hruď,
to na obranu stačí.“
Nad Pražským hradem se mračí.
„A kdyby nechtěl, váhal přec,
meč v hruď mu vraz až po jílec
a otoč v ráně zas a zas –
tmou vždy k útěku je čas.
Jen, hleď se na pozoru mít; –
do Čech se nesmí navrátit,
krev rodu jeho dračí...
Nad Pražským hradem se mračí.
Vrah šel – had v srdci se mu zlíh –
a krále v Olomouci stíh’
a mluvil: „Tak tvůj praví svak,
vytrhni v pole, rychle však,
v čas pravý na Lokýtka spěš,
sic do Polska už nevnikneš –
vždy blíž a blíže kráčí!...(
Nad Pražským hradem se mračí.
„Aj! tož než vyjde hvězdy svit,
chci z Olomouce vyrazit,
leč v nezdařeném boji, již
do Prahy navrátím se spíš;
jsem umdlen, churav, klidu ždám,
však dost na českém trůně mám,
ten právě zdraví stačí.“
Nad Olomoucí se mračí!
Je v Olomouci zbrojný lid,
leč Václav nemá mužný klid,
vždy váhá v pole vytrhnout
a vymanit se z bázně pout,
sem tam se pořád vikle.
Znát Albrechtovy pikle,
a proto zpět se páčí...
Nad Olomoucí se mračí.
Lid králův v ležení se bral,
král na děkanství odpočal;
hrál v kostky, Albrechtův s ním muž,
pil Václav. Snad že dosti už?
děl sobě a zas: „Ještě číš!“ – –
i přináší ji sluha již
a nosit sotva stačí.
Nad děkanstvím se mračí.
Král zadumal se, náhle zbled,
byl sláb, že sotva číši zved;
leč karet hleděl sobě dál
a neustále vyhrával.
Děl rytíř: „Vzácný pane náš,
zda ve všem také štěstí máš?“
„Ne, jen když chvíle ráčí...(
Nad děkanstvím se mračí.
Vstal posléz král: „Ký nepokoj?
Chci mír a mám jít právě v boj!
Pryč se hrou! Klid chci, už je čas!“ –
„Měj klid,“ děl pán a světlo zhas...
V tom z ložnice již dral se ven
kýs výkřik příšerný a sten –
kdos chodbou prchá, kvačí...
Nad děkanstvím se mračí.
Král bezduch na dláždění kles...
Když do komnaty vešel kněz,
vzkřik, zaúpěl: „Ký hrozný svod!“
Druh Němec krále v srdce bod,
bod v srdce střed, jak Albrecht chtěl...
král smrt, Lokýtek Polsko měl, –
k zpovědi Albrecht kráčí...
Nad českou říší se mračí.