Na hradě Špilberce je hod;
jeť Zikmund Joštův host.
Jošt markrabský dřív klobouk měl,
teď Němců říšský skvost.
Bylť třetím zvolen císařem,
kdo vládnout bude as,
zda Václav, Zikmund –či snad on?...
Lid divil se i žas’.
Vždyť jako církev, měla v ráz
tré hlav i římská říš,
tak lidským právům s obou stran
rost’ trojnásobný kříž. –
Jošt na Špilberce rozjařen
a milostiv je všem,
vždyť po úplatě vešel zas
v mír s králem Zikmundem.
Hle, skvěle zdobena je síň,
a světel rudá zář
vše v radost nítí napořád,
i Zikmundovu tvář.
Prost hněvu sedí za stolem
a sladkou pije tresť,
dřív čelo hněv mu ryl, leč teď
je vyhladila lesť.
Vnitř vášniv, s klidem v líci děl:
„Ej, Jošte, jak jsi mil!
věř, nechci římským králem být,
když tebe purpur skryl.
Leč nebuď jím též Václav brat,
to slib a v slibu stůj
a plný pohár, plný džbán
mu bedliv opatruj!
To hubí zvolna, jistě však;
až vdovou bude říš,
pak vím, že z peněz ukrytých
mi hojně uštědříš.
Jeť v Horách Kutných zboží dost
a zlata mnohá skříň;
my Václava-li nelapnem,
vždy bude toho míň!“
Kýv’ tuří hlavou chytrý Jošt
„Ať jde! žil dlouho dost,
a ne-li, snadno pomůžem
my dva mu na věčnost.“
I smál se Zikmund potěšen
a k Joštovi sed’ blíž,
a snědým sluhou kumánským
dal zlatou přinést číš.
A na pokrytý dal ji stůl
a naplnil až v lem:
„Kde není Václav volenec,
jsem já tvým – číšníkem!
Co Mělník jest, co Chřibů sklon,
co žhavý Burgund sám?
z těch dříve otec popíjel,
teď pouze český chám!
Jen Tokajské až do nebes
můž’ vznésti mysli vzruch,
ej, Tokajské má s císařem
pít papež jen a Bůh!
Toť tekutý jest diamant,
ó, pohleď jen, ký jas!
Ba, po tom nelze, Jošte, viď,
pít jinakého zas!
Ať říká svět, mnou utlačen
že Hegyalský je kraj;
mně – nám – svá vína musí dát,
viď, není nad Tokaj!
Bůh požehnej ti pohár ten,
jen pij, jeť soudek spor!“
leč šeptmo dí: „V třech číších těch
je trojnásobný mor!
Z té první blbne každý hned
a zšílí z číší dvou,
z tří bleskem šlehá v žilách krev
a – zmrzne pojednou!“
A hlasně dí zas: „Zdráv buď Jošt,
Bůh svatou říš mu chraň!“
a pohár s jedem zkypělým
mu chvatně tiskne v dlaň.
Zrak vytřeštil naň chytrý Jošt,
číš v tvář mu vymrštiv:
„Kdo večer popíjí tvůj dar,
ten není ráno živ!
Znám kuchyň černých pusty žen,
jich vínem mnohý zvad’;
na hloupé hádě s korunkou
dnes starší vyzrál had.
Pij sám, sic o dvou koupených
tvým zlatem lotrech vím,
já přeplatil je; z jedů tvých
ti dají násilím!“
Jošt dup’. Dva dráby do komnat
nes’ jeden pružný skok –
a děsný výkřik Zikmundův
splách’ ostrých jedů tok.
I sténal; v loži hlavu zved’,
leč přece nepovstal;
snů démon rukou železnou
jej dále hnal a rval. –