Mým drahým lékařem jsi, šumný lese,
mým lékařem i přítelem jsi mým;
když žalem srdce v prsou mi se třese,
ty sdílně díš: „Ó já ti rozumím!”
svým temným okem v soucitu a míru
v bouř srdce mého nový záříš klid
a domlouváš: „Jen v sebe měj vždy víru
a rád budeš mít zemi zas i lid!
A jako pták, jenž vyplašen byv z hnízda
po zniklé ráně navrací se zpět
a na temeně stromu vesel hvízdá,
hned radost vrací se v mých ňader svět,
i bývá mi, jak na bratrské hrudi
měl pučet bych jak s jara buku list,
jenž ucítil, že slunce ret jej budí,
že křídlem Vesny zahnán bouře svist.
Ty domlouváš a hlava má se zvedá,
a prsa má jsou jako květný koš,
v němž včela, práce, lesklý pyl si hledá
a rosu písně drobný světlonoš,
a šepotáš: Ó vzmuž se ve svém trudu,
či nezřel jsi, jak se mnou bylo kdys?
Bouř hnětla mě, mníc, vždy že truchliv budu,
a přec jsem odolal jí mužně, viz!
Nechť rvala kštici mou a bila v prsa,
já hlavy nesklonil a vzdorně stál;
jen komu v boji duch a mysl krsá,
jest hoden otroctví, ať třeba král.
Já sobě sám byl vojvodou i stráží,
boj vyhrál jsem; vždyť odvaha a vzdor,
můj druhu milený, též něco váží,
to heslem vytkát si dej na prapor.
Jsem vítězem, hleď, neporušen rostu,
jen zkoušen byl jsem dřív, leč přešel čas,
viz, na mých snětích milliony skvostů,
tvým podobny jsou, padajícím s řas;
jdi, braň se též a bojuj, druhu milý,
i se zradou a lstí se mužně měř,
nechť celý svět tě trýzní vášní zpilý,
ty čel mu přec, a v nový život věř! –“