Rozvadil se Maďar s Čechem
o hornatou Štýrska zem;
zbiti Uher nájezdníci,
Čechův král byl vítězem.
Za to Maďar na vítěze
lestně jinou zhoubu nes’:
divé plavce, lidudravce
v Severnický ukryl les.
Když Otakar domů spěchal,
v doubravách se Štěpán skryl,
aby Čechy s druhé strany
po zbojnicku zaskočil.
U Šotvínu na planině
na vítězův čekal sbor,
nedočkal se; ostražitě
prošli Češi lůnem hor.
Znali Uhry věrolomce:
Tak vám svata slova čest?
Vzhůru, čeští sokolíci,
v dravčí peleš na ručest!
Slyš, Žibřide, chutě na ně
ostrá kopí uchystej!
U Prešpurku na rovině
junácký ti kyne rej!
Metej blesky v Maďar lebky,
nasyp hrůzu v černou hruď,
rubej supům dlouhá křídla,
říše chraň a zradu suď!“
Jede chutě Žibřid statný –
vítěz vždy, kam namíří –
se třemi sty kopiníky,
s čtyřiceti rytíři.
Pod Mnichovem zabočili,
bylo v zimě za šera,
pustili se přes křišťálné
plátování jezera.
Ale v lebce Štěpánově
dřív už pomsty drak se zlíh’:
prosekal plát Nežideru,
prorvy pokryl mráz a sníh.
Zpět, vy čeští bohatýři,
pleso vzdychá, rychle zpět!
Běda! tři sta jezdců tone
a rytířů čtyřicet. –
Pusto kolem Nežideru,
sníh-li v spoustách vůkol svát;
milo však, když mladá vesna
kraj přichází celovat.
Rokyt šepce, rákos šumí,
plameňáků břeh je pln,
vlaštovka si křídla svěží
skvostem smaragdových vln.
Volavka si lesklé peří
dlouhým zobem provívá,
a potápka na projížďku
potápčata vodívá.
Jipatka se třepá v sítí,
hohol hledá k hnízdu stan,
a po ladných březích kráčí
bočan, pyšný jezeřan.
Leč když v dusné léta noci
halí mlhy plesa klín,
tajemně to lká a šumí
v ňadrech hustých rákosin.
A co šumí rákosina,
proč se chvěje břehů květ?
Tři sta jezdců z tůně vstoupá
a rytířů čtyřicet.
Duní pleso, pláče vlna,
řehce oř a chřestí zbraň:
utonulí rytířové
v jezerní se řadí pláň.
Celá četa v šiku stojí,
helm se leskne, kmitá zbroj,
kůň se vzpíná, zrak se jiskří,
záloha se chystá v boj.
Vprostřed mužstva prapor vlaje,
vůdce jak by v záři stál...
„Divno,“ dí, „jsme seřaděni,
ale posud nejde král!
V Podtatransku bratr hyne
šlapán hněvem dravých rot,
a náš vůdce nepřichází,
aby lotr stih’ a skrot’.
Zahlaholi, hlasateli,
k Moravě a k Čechám v dál,
Mojmír kde a Václav svatý
hrdiny své uchoval.
Tamo, kde se Blaník modlí,
zazni rohu hlasný tón,
zeptej se, kdy u vítězství
stesk náš zanikne a ston!“
Zvučí roh, a z temné dálky
hlaholí to zas a zas:
„Vstane slunce na východě,
svitne den a přijde čas!“
„Kdy však?“ – Ticho! Smutně jezdci
kryjí v pochvu pádný meč:
„Kdy zavítá chudých spása,
kdy vítězná práva seč?
Kdy se shluknou bohatýři
svaté pravdy z končin všech,
kdy v jediné srdce srostou
Slovák, Moravan a Čech?
Z Blaníku kdy Václav přijde,
z moravských kdy Mojmír stran,
a my z tůně nežiderské
na úlevu běd a ran?
Kdy z poroby vysekáme
krále, Svatopluka říš,
jedna duše, jedna láska...
Bože, kdy juž povelíš? –“
Tiše zas – jen vánek šepce;
vůdce, rytíř, herold, kůň,
šišák, kopí – vše se skrývá
v smaragdovou plesa tůň. –
Do mraků se měsíc choulí,
mlha kryje zem i břeh,
a v zelených prsou křoví
chví se žalný pláč a vzdech.
Z rána však, když tiché vody
zdobí zlatý slunce svit,
praví lid, že Žibřidových
jezdců hloub se leskne štít.
A když s jara jemnou řasou
Jezerka si zdobí skráň,
podivně to v plesu zvoní:
čeští jezdci kují zbraň.
Bouře-li však krajem pádí,
z hloubky voda zavíří:
z křišťálových síní touží
Nežiderští rytíři. –