Už věku půl jsem dospěl lety,
co vleku břímě různých pout,
a věku čtvrt, co rozesetý
mě zahnal osud v lesní kout;
ač horské zátiší mě kryje,
přec v srdce vlasti zalétám...
Vrch práce, hrstka poesie,
toť všecko, co jsem měl a mám.
Však ne, mně přece vlídnou byla
zde štěstěna, jak vděčen jsem!
Zde ženu růží vypěstila,
a dcerku něžným poupětem;
ji mníl jsem vším, co v ňádru bije,
své matce vlasti dochovám –
leč práce vrch, hrst poesie,
jest všecko, co jsem měl a mám.
Byl zklamán jsem! Tam v hrobě leží
ta dcerka má, ten ňader skvost,
vše pryč, jen po boku mi běží
zlá, beznadějná skutečnosť;
nechť píseň naříká a nyje,
nic nezmíní se: zhynu sám!...
Vrch práce, hrstka poesie,
toť všecko, co jsem měl a mám!
Tak trávím život svůj a hynu
a sbírám kvítí s polních cest,
jež na hroby svých dětí vinu,
buď v kytici, buď v drobnou zvěsť;
ač vonný pyl z nich slza myje,
přec v duši jat dar podávám...
Vrch práce, hrstka poesie,
toť všecko, co jsem měl a mám!
Mělť lepší sice osud mnohý,
však mnohý také horší snad –
kdož ví, jsou bohatstvím-li stohy,
či skrovný květinový sad;
nechť jiný víno v zlatě pije,
já ve dlaň rosy nastřádám...
Vrch práce, hrstka poesie,
toť všecko, co jsem měl a mám!
Však nedám zaháleti paži,
a při tom dosť mám vzletných dum,
že níž kdy červánek se sváží,
výš pozvedám se k nebesům;
tam, kde se hvězda k hvězdě vije,
sny dlouhým nocím hledávám...
Vrch práce, hrstka poesie,
toť všecko, co jsem měl a mám!
Jsem blažen, duše má-li zkvete
tak náhodou v těch zlatých snech.
Vždyť v jitra záře růžoreté
zas v nových tonu starostech;
leč přec své nakloněné šije
v pluh chlebaření nevpřahám –
nechť práce vrch, hrstka poesie
jest všecko, co jsem měl a mám.
Tak s hrstkou květů hrstka klasů
jest pro život mi právě dosť,
a jásám k prostému-li kvasu,
tak z čista jasna přijde hosť,
tu svátečně se stolek kryje;
juž odpusťte, co jest, to dám –
Vrch práce, hrstka poesie,
toť všecko, co jsem měl a mám.
Jen přijďte, chcete zřít-li taky
ten živý, zvučící můj hrob,
či hosty své, jak čihař ptáky
mám chytati si na poklop?
ten brzy tak se nevyvije,
kdo do vábníku vběhne sám,
nechť práce vrch, hrst poesie
jest všecko, co jsem měl a mám.
Což nepřijde z Vás nikdo k nám?...