O růžovém paloučku.
U cesty blíže Morašic
okrouhlý palouček leží,
bílými květy zdobí se,
jaro když po nivách běží,
bílými květy, růžemi,
daleko, široko voní,
jde o něm pověst podivná,
slyšte, jak z písně vám zvoní.
Na morašickém paloučku
po bitvy vražedném víru
s lidem si dají knížata
k věčnému pravice míru;
takhle to přec jít nemůže,
křivdy a spory se množí,
na morašickém paloučku
Pán Bůh se do toho vloží.
92
Mír tady věčný ujedná
k radosti celému světu;
srdce, jež dávno uvadla,
vzejdou zas k štěstí a květu.
Proto je svatým palouček
českému napořád lidu,
kdo by ho v pole zorat chtěl,
žal jenom klid a bídu.
Zkusil to mnohý, darmo však
zavláčel půdu, když osil,
sám byl však smrtí pokosen,
než růžný palouček kosil.
Marno! Vždyť jako zázrakem
divil se každý, kdo zhledl,
krásněj než ondy palouček
pyšně si růžemi vedl.
Vedl a vede posavad,
za vesny daleko voní –
avšak lid hyne stále víc,
a ta má hlava se kloní;
přemítá, dumá napořád
v kolotném myšlenek víru...
Slyšíš-li, Bože? Neváhej,
právu chcem, lásce a smíru!
93