Třikráte patnáct ran kolkolem
s Hradčan z děl po Praze znělo,
pro české říše veškeru zem
radost to zvěstovat mělo.
Duněly rány, žasl, kdo slech’,
vjíždělyť lidu až v kosti;
v hradčanských síní zlacených zdech
Bedřich král šlechtice hostí.
Na slavnou všecko pospíchá pout,
na hrad se tlačí skrz sluhy,
Alžběta přišla se synem v kout:
princ se jí narodil druhý.
Veselý bude vánoční hod!
Radost všech nad děckem hezkým;
syn, ač je druhý, úmluv zní svod,
prvním že princem on českým...
Ten bude králem, ten bude pán,
po otci dědicem říše,
za kmotra Betlen je požádán,
král Bedřich psaní mu píše.
Píše též českým velmožům všem:
„Prince v hrad pozdravit spějte,
královně i jemu úklonem
poctu svou poddanskou vzdejte!“
Zval pány písmem král německým,
list dones’ v sněm posel ručí.
„Neznají řeč mou,“ děl Bedřich, „vím,
tož ať se pánové učí!
Já česky nechci učit se již,
Alžběta teprve nechce,
v německou česká obroď se říš’,
s dvorem mým půjde to lehce!“
Hněval se z listu stohlavý sněm,
všem pánům rázem tu bědno,
první se durdí, druhý je něm,
třetímu všecko jest jedno.
„Ať třebas štěká,“ – čtvrtý se smál,
„jen když už dědice máme!
Půjdeme na hrad, jak káže král,
poddanský hold jim tam vzdáme!“
Jenom pan Harant k soudruhům děl:
„Věru, král měl by se stydět,
dost času řeči učit se měl;
pojďte již, zrozence vidět!“
Šli páni – nešli – běželi spíš,
hlavy jich jen jen se třásly,
anglické stráže u hradu blíž
úšklebně zrak na nich pásly.
Přiběhli páni, horko je všem,
přiběhl Matyáš z Thurnu
s mladým i se starým Anhaltem,
dar kladli v obětní urnu.
Přiběhl Švamberk i Lobkovic,
přiběhl Černín i Bubna,
Bedřich až k dveřím spěchal jim vstříc,
v dík ústa stahuje chlubná.
Přiběhl Holach, přiběhl Šlik,
přiběhl měšťan též mnohý,
nízko se klonil, jak rabů zvyk;
třásly se ruce i nohy.
Přiběhl Kaplíř, dítě by shléd’,
Dvorecký Berka a jiní,
druh s druhem šeptmo hovory ved’,
co a jak konati nyní.
Klaněl se chlapci onen i ten,
klaněl se Skultet, pop drzý,
„věstil“: „Pán vnuk’ mi prorocký sen:
princ váš se proslaví brzy.“
Nemylné dá vám znamení Bůh,
velké že dobude moci,
skutkem i myslí velký v něm duch
brzy se vyrovná otci!
Z kolébky dítě královské vzal
k nebi je vznes’ i své oči:
„Bože, dej, slavně bys kraloval,
až doba k době se stočí.
Vzmuž se a hrdě snes v českou říš’
skvosty své duše i těla,
jak vůně růže vznášej se výš
čin tvůj a síla tvá smělá!
Rač skutků velkost tím dítětem
Pane, Svých věrných dát davů,
slyš nás!...“ Tu divno hostem je všem,
kdo zde, zpět odvrací hlavu.
Tvář odvrací kněz chvastavec,
zamlkle couvá lid zpátky,
líce žen blednou, jaká že věc,
na ústa kladou si šátky.
Zvědavcův plný prázdní se sál...
tu chůva dí Slavatovna:
„Králevic vzácných pánů se bál,
do pláče dává se zrovna.
Promiňte chvilku, prosíme vás,
povinnost nutí nás svatá
opatřit prince; hned bude snáz,“
a z komnat s dítětem chvátá.
Na to král k magnátům s úklonem:
„Vděčně vás propouštím nyní,
zvěstujte věrným po Čechách všem,
jak Pán Bůh s námi to míní!...“
Šli. – Vchynský mumlal si samomluv:
„Tohle-li božské jsou kyny,
pěkné pak od pyšných cizákův
čekat mám královské činy!“