V šik, pěvci, v šik! Dost sladkozvukých bolů,
juž vzneste hlavu, vyjasněte zor!
Či nevidíte divném ve chomolu
ta černá mračna valiti se s hor?
co kryto v nich, z vás každý asi tuší,
či má nám lhostejným být onen zjev?
Nuž zlaté struny napínejte v duši,
a chorálem zvuč nadšený váš zpěv!
V šik, pěvci, v šik! Však písně zlatá slova
víc přemohla než ocelitý meč;
či nerozhodla chasa Prokopova
blíž Oustí cizích mečů dravou seč?
či nešel postrach českých ze zpěváků,
když jejich tábor zbožný chorál pěl
a v taktu cepy bušil do křižáků,
jichž vzdor a vztek vlasť loupiti nám chtěl?
V šik, pěvci, v šik! Kruh nepřátel se úží,
lesť skrývá zákopníky všude juž;
nuž, bojovníci písně, do oruží,
hruď k hrudi těsní se a k muži muž;
ať jako ondy pokoření kleknou,
kdo trou nás, jedem pojíce svou zbraň,
ať před šípy se vašich očí leknou,
až strachem kopí pustí chabá dlaň!
V šik, pěvci, v šik! Či nezříte, jak třísní
zem otců bohatýrskou zmarná lesť?
lid hyne, spí; nuž probuďte ho písní,
či má ho věčně uspávati zvěsť,
že v době zlé – ač vrcholem juž zkouší,
a v každé srdce cizí meč se vryl –
k nám světec náhle přijde na bělouši,
jenž s bojovníky v Blaníku se skryl?
V šik, pěvci, v šik! Ať slunná duše vaše
svým křídlem zaplaší ten planý vzkaz,
nač vyčkávať, až v děsné samopaše
nám zloba a hruď ostří vloží zas?
radš dříve v platví ňadro skryt i plece
a v srdcích bratří nítit svatý žár,
jímž postrašen by v kout se schoulil klece
ten tygr, jehož vždy nám hrozí spár!
V šik, pěvci, v šik! Ty bolůstečky hravé
juž nechte spáti v květech veršů svých,
by jako sokol, ne jak ptáče žvavé
duch český vzlét‘ o mocných perutích
v tu žárnou výš, kam odpažnice vrahů
svůj marně chrlily by smrtný kov,
a nový Žižka na každém stál prahu,
až na loupežný hnali by se lov!
V šik, pěvci, v šik! Zla na démony každý
jak cherub metejte svých písní blesk
v leb synů tmy a závisti a vraždy;
ten vašich čel a skrání čarný lesk
ať straší vše a poráží a slepí,
co zradou skupilo se kolem kol,
buď svatý zápas náš a velkolepý,
a kolik skrání, tolik gloriol!