IX.
Pak chci Tě stihati všady pohledy svými,
Pak chci Tě stihati všady pohledy svými,
když skláníš se nad městy v černých mračnech
vyslýchat noční modlitby, ironické a marné,
kdy kvapíš za noci přes lesy s větry
zažehat zármutek Smutných,
kdy noha Tvá po moři bloudí, by sílila
naději zbloudilých plavců,
kdy dáváš na věžích zvoniti
poplach svým zvonům místo lhavého Ave,
kdy necháváš vysychat studny v dny žízně
a lůna mladistvých matek v dny oplození,
kdy neplodnost siješ na hubená pole
a do dvorců smutek,
kdy biješ do věží svých chrámů,
jež plny jsou pokrytců sepnutých rukou,
kdy dobré odměňuješ a zlé tresceš,
kdy požáry házíš na střechy těch,
již prosili po celá léta,
kdy otvíráš měděné brány nepřátelům,
by za noci pobili zástupy Tvoje
a sesuli rodné jich město v čas Letnic.
40