Na N. N.
Tu me quaesieris scire nefas
Quem tibi, quem mihi
Finem Di dederint.
Horat.
Dychtíš se vedrat v tajnosti přírody,
Vyskoumat, co i zkušenost rozumu
Přesahá; není k tomu snutá
Povaha člověka, ač dost jará.
Tajemstvím jemu ostane podstata
Prvků, též vzniku; slyšslyš, co Pythagoras
Přednes: „Jsem, proto že jsem.“ Podnes
Rozum se nevedral v bytnost tvorstva.
35
Vyskoumali jsme, že se zde převraty
Děly již hrozné, ostatky živochů
To věští v vzorech velikánských;
To jest jen řádečka z knihy věků.
Na zříceninách stupujem převratů,
Pátráš vší snahou, jak asi povstaly?
Kometou aneb jinou mocí?
Kdy se zas udají katostrofykatastrofy? –
Zdali ubývá prostrannost slunečná,
Zdaž se zem od ní ve běhu vzdaluje,
Zdali vzduch onné působením
Dojde a vyhasne, zem-li zkřehne?
Též žádáš vědět, co jest as prostrannost,
Má-li předc meze, zdali se tělesa
Nebeská od věčnosti koulí,
Jestli jim souzeno zemské žití?
Přemejšlíš, jaký lidstvu je určený
Po sjití osud: má-li, co bylina,
Žít pouze ve potomstvu, čili
Nastane dáleji vyvinutí?
Nechtěj odkrývat záclonu tajnosti,
Nic nepořídíš; chybuje časopis
Nám věku a změn; nedohlídnou
Oči tam z našeho stanoviště.
36
Ze země známe co z jabka šlupinu,
Co v středu vězí, v tajnu je; nelze dál,
Jsme denní jepice jen křehké;
Kterak těm posoudit veškerenstvo?
Ten, co proniká vše světy životem,
Jej duch jen chápe; pro mžitku člověka
S tolika vlohami neobdařil,
Jen aby s nimi zas v nivec přišel.
Zde na vysoký stupeň jest posazen,
Pravý jest podiv, okrasa stvoření,
Zde tvorstvo řídí převahou svou,
Bez něho svět by byl pustým ladem.
Jediný on z všech nadán jest rozumem,
Jediný on též, Boha co pochopil,
On koná díla zvýbornilá,
Oučinnost jeho svět zvelebuje.
Ducha pozdvihni, buď mysli veselé,
Zanech pátrání, co je ti po změnách,
Duch veškerenstva nezná smrti,
Důvěřuj oučelu, děj se co děj.
37