Když jsi prchla, dala jsi mi zkázat,
Že tvůj mílek jistí: že tě vázat
Nemůže slib na čas živobytí,
Otroctvím že jest jen manželství,
Blah že jest, kdo volnosti se chytí.
Trudné bylo mně to poselství.
Pomni, když jsme měli zasnoubení,
Rodové tu byli shromážděni;
Počal nejstarší z nich takto řečit:
„Ztrátou svobody jest tento stav;
Zná však rozvášněné srdce léčit –
Povolání uvedlo ten mrav.
Nesmí se však volit bez milosti;
Jaké blaho žíti v upřímnosti!
Zachována věrnost býti musí;
Sic kdo lehké šetří svobody,
Proti mravnosti kdo žije: zkusí
Brzo urputilost nehody.
V Asii sic těší právo muže,
Že si více chotí popřát může.
Jaká jest to nevzdělaná krušnost!
Zde on patří ženě jediné,
Tím víc věrnou zůstat žádá slušnost;
Blaží se tak srdce oučinné.
Uložená povinnost jest muži,
Péči vésti o rod, o svou druži,
Časem se i pro ně obětovat;
Ženě blahotou jest její plod,
Jaká rozkoš, taký opatrovat!
Kletbou zakázán jest každý svod.
Tam kde vládne láska, blaho kvete,
Ať i neštěstí se v cestu mete,
Zachová je věrnost, příbuzenství.
Kde však zmizí tato, ctnostný stud;
Vysuje se na ně protivenství,
Do smrti je stíhá smutný trud.“
Mluvil ještě mnoho ze života;
Volali jsme, že nás vždy jednota
Řídit bude, k tomu věrnost věčná.
Tenkrát’s mohla šetřit svobody,
Zjevit, že to vůle nesrdečná;
Neuvrhla bys mě v nehody.
Vymlouváš se, že ni, co se dělo
S tebou, nevíš, že tvé oko zřelo
Všude jen jej, kde jsi bděla, stála;
Že to bylo ďábla osidlo,
Vytrženost že tu s tebou hrála;
Však že kouzlo zcela vystydlo.
Přátelé se za tě přimlouvají,
Že jich víc sved krásou – vykládají,
Že jsi klesla pouze v vnitřní půtce,
Že teď trpíš bolest náramnou,
Že proklínáš svého lstného svůdce,
Že tvé srdce puká nademnou.
Že zas všecko láskou vynahradíš,
Za můj život že svůj ráda sadíš,
Jen když odpustím ti tu tvou vinu.
Jest to polepšení? lítost? či
Klam zas? Díš, že zvolíš samotinu,
Nepřijdeš mi více na oči?
Vím já dobře, jak bych tě moh’ trestat;
Mělbych na tvém uprchnutí přestat,
Vyvolit si k službě ženy jiné,
S ní žít blaze: puklaby ti žluč! –
Nyní teprv se tok slzí line,
Tedy semnou se teď navždy luč. – –
Ale nelze pojmout děvu jinou,
V samotě předc těžce dnové hynou –
Hrozím se však zlomku tvého běhu;
Díš, že zkázou moudrost nabudem.
Dobra svých jen dítek tuto střehu –
Přijmu tě s tvým celým osudem.