Dvanáctou věž odříkává.
Za mrtvým mrtvý z hrobu vstává.
Přítel se s přítelem zastaví,
způsobně ptá se na zdraví,
zda se to lehce kostem hoví,
novinky, klepy druh druhu poví,
o politice, jak se svět mění,
živa-li žena, zda se muž žení,
hodny-li dětičky zemřelých dětí –
hloučky se ztrácejí, ke chrámu letí,
kde čte latinsky (nebe tak vyje
a pak náš hřbitov hostí
dušičky obojí národnosti)
nejstarší probošt litanie.
Jedna se duše pěkně bílá
z kostela potají vytratila,
vskočila na zeď hřbitovní.
Vyšvihl se s druhé strany
čertík pestře malovaný,
usedl na zeď vedle ní.
– Pozdrav tě peklo, Nerudo milý!
– Salve! Nu, kterak jsme pořídili?
– Špatně, hochu. Nejde to tak lehce.
Starý o tom ani slyšet nechce.
– K čertu! To bych k nebi patřil radši!
Kdybys věděl, jak ten kříž mě tlačí!
– Věc to kompromissu. Náhoda.
Dali ti ho jménem národa.
– První noc chtěl jsem ho rozmetat.
Národních slz mně líto bylo
i zlata, jež by se vyhodilo
na nový, podobný, těžší snad.
– A žíti v souladu s nebesy
i Neruda časem zvykne si.
– Zvykám – dlouhá chvíle mi je –
už i na ty litanie.
– Což národ, už tě nebaví?
– Kupčíci citu nepraví!
Stačí mi za rok jednou se ptát.
– Oheň na ně! Nemám jich též rád.
Proč sis – snadže v jubilejním čase?
na svůj křížek vzpomněl zase?
– Směšná historie, u všech ďasů!
Víš, že hosti na svém hrobě mívám.
Ondy v podvečer ti právě zívám,
přijde hoch, má pannu kolem pasu,
stanou. Pěkná! Jak se cudně rděla!
Náhle, považ, křížky na rov dělá
a dí: Za mládence poctivého,
za hříchy, za blaho duše jeho,
za konečné jeho vykoupení
obětujem devět políbení.
– Hm, to odpustit moh‘ pánbůh milý!
– Devětkrát se spolu políbili
na mou spásu. Potom řek' jí hoch
(českým básníkem je, verše smolí,
dal mi navštívenku, sluje Holý):
„Tenhle Neruda je neznaboh!
Má tu kříž! Toť nejkrásnější vtip,
jejž po smrti učiniti moh';
zaleskne se, bodne, pravý šíp!“
– Proto tedy? Vtip to staré mince!
Nechme kříže. Výhodně tě kryje
na tvém hrobě jeho ironie.
Přijde bratr Heine po hodince?
– Ano – – –