XXVII. Když bůh byl nejvíc rozkochán,

Vítězslav Hálek

XXVII.
Když bůh byl nejvíc rozkochán, Když bůh byl nejvíc rozkochán,
 tu lidské srdce stvořil, a pak na věčnou památku svou lásku do něj vložil. A když pak na něm utkvělo to oko jeho věstí, radostí až se rozplakal, když viděl vše to štěstí. Leč při tom pláči – do srdce se jedna slza vkradla jako ta rosa v kalíšek, a na samé dno padla. 32 A proto láska velký bol, leč bol tak sladký, milý, že škoda sdrcísrdcí nastokrát, jež bol ten necítily. A proto láska štěstí půl a polovic je muka, leč když se slza rozvlní tu leckdys srdce puká. 33

Kniha Večerní písně (1859)
Autor Vítězslav Hálek