Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem?
Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem,
proč stvořil jsi mne ženou k tomu?
Dal jsi mi plamen žízně do srdce
a bílou trofej pokojného domu.
Strhat tu trofej a jít za srdcem –
a kdo je zde, mne budou kamenovat,
mám pouta na duši, jak zločinec,
a tichá jsem – chci dále si je kovat.
A letěla bych zatím do ohňů,
jež venku bouří jak revolty moje –
a klečím jako svatá v celle své –
a kámen – padám v propust nepokoje.
Mé vidiny jsou všeho silnější,
než může život náruživě stvořit,
jsou plameny, jsou vášeň, velikost;
pojď, duše moje, dej se k smrti zmořit.
Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem,
proč ženou, Bože – zde v tom bílém domě?
Líp ptákem nebo žlutým květem být
na světlém k modru pozvednutém stromě.
36