Mé drahé město, Vise kamenná,
s tvou divnou krásou na vždy spojena
je duše má, jsi věčným jevištěm
života mého legend, pravd a snů.
I nepřítomna upoutána jsem
ke stupňům Výsosti tvé; tam kdys uhasnu
jak bludička tvých oken, tichých tajemství,
tam kdysi s tebou splynu, Vise kamenná,
mé drahé město, jak stínové tví –
neslyšitelná píseň plamenná!
Ó, moře čarovně skupených střech
s posvátným hájem nejkrásnějších věží,
s báněmi tyrkysově zelenými,
s branami zasněnými,
se zámkem, jenž se vznáší v oblacích a snech,
a s kathedralou, v níž králové mrtvi leží –
i zlaté koruny a žezla, poklady!
Bludiště uliček, jak zastavených
v pohybu vášnivém a zahrady
z tisíc a jedné noci, mythy uzavřených
paláců mlčelivých, staré portály
bez ozvěn z vnitra nádvoří, kde opuštěné
zakleté duše z dávna zůstaly.
Chrámy a rozpiaté jich křivky k rozletu a pádu,
růžice, římsy, sochy gigantův a svatých zamyšlené,
stojící nehnutě nad tichem hradů
a nad vlnami spěchající řeky!
Kostely, které vykouzlily dávné věky
s klenbami horkých linií a chladné rozvahy,
s nesmrtelnými legendami svítícími v nich,
s obrazy barev ponurých a mystických,
se světly svěc a varhan bouřemi – – –
A mnohý záhyb města opuštěný, předrahý
akkordern touhy zázračné, a vzrušen básněmi
v stil jedinečný vtělenými, dojímá jako s věčných váz
rostoucí květy věčných krás!
Pahorky, vrchy, stráně pohádkové,
hlubiny tajemné, v nich zlatých světel snové,
hřbitovy s vůní Orientu, náměstíčka tichá,
ztracené schody k cestám křížovým,
a víc než tisíc srdcí dolů tepe, dýchá
velikým, neskončeným rozjímáním svým.
A nade vším jak nad prchavým přeludem
vychází slunce ohromné jak pečeť krvavá
do bílých mlh a křišťálovým dnem
proplouvá, zlaté květy rozdává
zdem zasmušilým, skrytým zahradám.
Ó, jaké barev proměňování
a nálad křížení a jaké spoutání
zde Duše s Kamenem, ó hledím tam
k Hradčanům rozsvíceným, jak se rýsují
až divotvorné křivky palácův a stromů, klášterů
na nebi západním, jež do sfaer duchů putují,
když věže rozzpívají se, Vltava rozhovoří
pověsti o pramenech horských, o nesmírném moři,
s ní zvony Týna, Víta, Mikuláše
a jiné dál a dál v souladném úderu
stříbrných srdcí! Velká píseň naše
bolestná, rozbouřená, jásavá a zasněná
a umlkající – i její lkavá ozvěna...
A umíráčků dozpěv kane pospíchavý
a přitlumeně naříkavý
i do zázračných jarních nálad Prahy,
když v červáncích jsou sady mandloní,
v zelené mlze ostrovy
a v azurovém jasu ulic vyzývavý vzhled,
když vedle pavučiny broskví květ
a stromů bílá nádhera zeď šedou zacloní,
vzduch blankytný a vlahý
a jako zleštěn, skoro kovový,
zdůvěrněn včelami a ptáku, prosycen zahrad vůní,
podivným vábí steskem.
A v bílých, bílých nocí tůní
k hvězdám a luně město vstává jako zjevení
stříbrným a perleťovým leskem
jak ze sna dýchá, světla nebe přijímá,
veliké mimosvětské tušení –
a cosi jako somnambulní život duši má.
A je-li pod sněhem, jak báseň z mramoru
záhadně, jasně, mlčelivě tkví v modravém prostoru.
Obrysy jeho míň jsou v nocech kamenné,
víc přeludem, jenž zmizí s úsvitem,
u přece barevně jsou nesené
jak drahokamy, smalt a modrých dálek lem.
Ó, město půlnoční, jak světla poletují v něm,
když vítr jimi zmítá, tmavý letí mrak
a zastaví se, rozpne křídla jak přízračný drak
a zastaví se, jako příkrov věčný;
v hrobky se domy promění a věže v cypřiše
nad hradem Vítské nejvýše,
temnoty rostou v příliv nekonečný,
a hoří jenom lampy oranžové v nich.
A náhlý blesk jak safír očí město prokříží
a věž neb římsu, obrys přiblíží
prohlubně černé, varhan bouřících
ozve se hlas a bičů strašný smích...
Tmáň mizí jitrem šedým, zkaleným
nad městem opět kamenným.
A je-li jeseň, šarlatem a zlatem
zahýří den po stráních, v zahradách,
v čarovné krvi žlutých odstínů
v perleti mlh, v záchvatu zbožně svatém.
Tisícileté kameny a na nich krve nach,
stop nesmrtelných vidím žhnout,
minulých Duší mnohou Vidinu
se mísit, v hlučný, chvátající dnešní proud.
Co všecko před mým zrakem putuje,
co slávy marné a co žhavé, statečné,
mrak postav za postavou sleduje,
korouhví lesk, zápasy bezděčné,
neštěstí, hrůzy, trýzně prokleté
a ponížení staleté,
průvody, třeštění a poprav tragedie,
a nahoty, jichž nikdy nikdo nezakryje,
a město celé černým suknem potažené,
slzami krvavými pokropené,
s lešením, katafalkem chmurným, na němž velel kat,
a město umíráčků, korunování a barikád,
a svatých ostatkův a velkých tuch a pyšných odbojů,
a bílých Světců, pomsty, hranic plamenných,
snů, cílů shroucených,
a město mysterií neprůhledných závojů,
velikých bolestí a zadumání hlubokého,
velebný oltář Boha nezvěstného!
Legendo divotvorná, zlatem hvězdným vleptaná
do světa zázraků, na stupních Výsosti
tvé magické já zhasnu oddána
svým mystériím, bludička tvých oblastí
i duše moje plamenná,
mé drahé město, Vise kamenná!