Svět za mnou ležel. Duši naplněnou jeho tmavým hořem
jsem odcházela. Cesty běžely a křížily se v dál,
ledovce svítily a květy hořely, a na východě bílý měsíc plál.
Plula jsem ponurým a opuštěným mořem;
myšlenky své jak zlatá souhvězdí,
jež visí mezi zemí nevinnou a výšek hlubinou,
jsem propustila do širého chrámu beze zdí,
bez hranic do prostoru, v jehož lůně spočinou
bolestná srdce naše. Sama šla jsem v onen divný den
k přístavu pouští. Břeh byl ránem postříbřen,
a písek sluncem celován se třpytil
temný a mdlý, jak na cestu by zabloudilým svítil.
K jezerům slaným, holým kopcům, v kraj snů střízlivých
a k městům opálovým, smutkem zastřeným, jenž sídlí v nich,
jsem došla toho dne. Tam zahrad, pramenův a studní nebylo,
ni jediného stromu, travičky, ni ptáka, motýle,
jen pára nafty, věčných ohňů stín
a černé město jako výrok nesmířených vin –
a domy, věže, chrámy, oken perleťový třpyt,
a světlo bolelo a liliově bílé slunce pálilo
na nekonečné slehlé mohyle.
A cestou zapomenutí jsem ještě dále šla –
v krajinu minulosti, v blízký hrobů klid,
v epochy zmizelé, století předešlá,
v nedobrovolná zaniknutí starých, slavných míst.
Merw, – jeden z divů světa. Možno číst
v ruinách toho nejstaršího města světa
– vzdech balladický na rtech – osud Všeho.
Oasa květů nespasila žití vyvrcholeného:
v smrt probuzení – vede velikých snů meta.
Odkud jsem přišla k těmto končinám
strašného ticha – po hudbách a výkřicích a slavnostech,
po nářku, agonii? Karavany táhly jako vidiny
po světlých obzorech ku věrným tmám,
já v osamělost unikám – smrt ve svých snech –
a v duši věčnosti cíl nebo vteřiny.
A přece ještě uslyším a uvidím, co nikdo neviděl a neslyšel:
otázky, poselství a možnost rozluštění
velikých záhad s reptáním a vším, co člověk chtěl
a čeho nedosáhl, a jak oblast skutečnosti v slavnou báj se mění.
Svět za mnou ležel. Miliony lidí tady dokonalo,
pohasla sláva, slunce krvavé své písně štkalo,
život se shroutil. Nic než zřícenina
propastná, pokojná a dosněná,
nechtící vzkříšení, událost skončená.
Jen sny a touhy byly heroické, člověk třtina,
a věrná jenom bolest, lidské srdce přeludný jen stín
podivných visí, rozkoše a vin.
Svět za mnou ležel. Západ tiše dohoříval
a v oněch místech smutných, neživých
zazněla náhle tajuplná píseň. Kdo ji zpíval?
Pták, člověk nebo nástroj? Nikoho tu není z nich!
Šumění stromů je tu neznámé a moře vzdálené.
Kdo tedy zpíval onu píseň? Písek v letu vlnivém
neb oblaka, jež táhla k rajské cestě ztracené?
Neb moje vlastni srdce v rytmu blouznivém?
Ach, nejosamělejší píseň vzlétla nad souhvězdí zlatá,
dozněla strašně krásná, vášnivá a svatá...
Jsem sama, sama... Zamyšlení hluboké a teskné
v zraku mé oblohy se nepokořující leskne,
a rány zasazené odpouštím a přijímám
a slyším křidla věčnosti, jak tiše letí k nám.
A dolétají znavena. Je stará Merw již snem
i drahé štěstí mé i bolest budou pouhým paprskem,
jenž neslyšně se zlomí, zmizí v modře křišťálovém moři,
neb v temné půdě, nad níž slunce zázraky své tvoří
a básně Srdci jako žhavý západ mění
snivě a čarovně až do tmy, do tmy, kde již odpovědi není.