KDYŽ VLÁSKY JSEM TI ČESÁVALA
Co všecko hřebenem jsem psala,
když vlásky jsem ti česávala!
Po hlavičce tvé milované
šly písně smané, písně štkané.
A polibky se vroucí chvěly
a slzy s nimi napršely.
A naděje zas náhle vzlétla
i v zítřky, v letních nocí světla.
Jak podivně se duše spialy:
já svěřovala ti své žaly.
Své žaly, ale tak, bych žhavě
se přitulila k tvojí hlavě,
bych tebe ničím nezranila,
vše zjevila a přece skryla.
Když bylas u mne, duše moje,
jak utrpení, všecky boje
mi byly lehčí! Jimi vládla
tvá ruka něžně i když chladla,
v cest křížů již mne neprovází,
maminko má! Jak život mrazí!
Teď vím, jak srdce mé jsi hřála,
když vlásky jsem ti česávala!
[25]