Tvůj modrý pohled pomněnkový
zřím stále k sobě upřený,
jak z velké hloubky – nedopoví
a nezjeví – a vznícený
se dívá do mých očí, dívá
jak z velké hloubky jezer, snů,
v něm celá tvoje síla živá
se tají, tlumí krásných dnů,
a tvoje oči pomněnkové
a tvoji tiše mluví snové,
tvou drahou ruku ve své mám
a hladím tě a uspávám.
Ty díváš se jak z jiných světů
a šveholíš cos jako pták,
s tvým taví se můj vroucí zrak
a šeptám ti svou drahou větu –
ukolébavky sladký stín,
a líbám tě a celou duší
jsem s tebou, v tobě. Cos tě ruší?
Cos bolí, bolí? Chladný klín
obláčku nebo země čeká
a cizostí a dálkou leká?
Já srdce své ti v dlaně dám
a uspávám tě, uspávám...
Já líbám tě a hladím čelo,
by spáti chtělo, chtělo, chtělo,
v myšlenky skolébáno krásné.
Maminko zlatá, jediná,
tvůj pomněnkový pohled hasne?
Tvůj pohled z hlubin nezbádaných,
jak z jezer krutých, slzí štvaných
tvé zlaté srdce usíná?
Já líbám tě a hladím čelo,
by spáti chtělo, chtělo, chtělo,
a vnukám lásky prameny,
ať jaro dýchá do těch chvílí,
jež taje hvězdné zamlžily,
ať objímá tě plamenný
sen nebes tiché hloubky sám,
já uspávám tě, uspávám...
Tvé pomněnkové, sladké zraky
se zavřely, a velká síla
všemocné lásky zápasila
nad tebou v strašné bolesti,
já zřela mraky, těžké mraky,
ty osud musil přinésti:
já uspávala, uspávala,
co nade vše jsem milovala.
Tvá víčka již se nezvedla,
v sen pohádka tě zapředla,
můj šelest hlasu, prstů chvění,
dech nejněžnějších políbení,
co nade vše jsem milovala,
já uspávala, uspávala!
Jak vrba smuteční se skláním
nad tebou němým zbožňováním,
kolena zarůstají v zem’,
maminko má, já s tebou jsem,
má láska křídla rozpiala
a uspala tě, uspala...