Modlitba.
Dnes nechtěla jsem toužiti a sníti,
jen modliti se každým záchvěvem
té duše, aby nebesa tě v žití
svým provázela šťastným úsměvem,
tak modliti se, aby pronikala
má modlitba sto roušek tajemných;
dnes nechtěla jsem toužiti a sníti,
a zjevovala se mi, zjevovala
zář očí tvých.
Jen zalátati chtěla jsem svým citem
tam v nekonečno, dálku sblížiti,
z níž prýští blaho, v níž je štěstí bytem,
tam ruka strážná v žehnání se zdvíhá
kdes ve mlžinách hvězdných, neznámých,
tam zalátati chtěla jsem svým citem,
a přede mnou se míhá, míhá, míhá –
zář očí tvých!
6
Ach, zahleděla jsem se do těch zraků,
byl celý svět v nich, nekonečný svět,
víc nechtěla jsem pronikati mraků
taj, v nedozírnou dálku zaletět,
vše bylo v nich, v co věřím nejsvětěji:
Bůh, nebe, láska – duch kam touží, dbá.
Ach, zahleděla jsem se do těch zraků
a zakotvila tam – tam nejhlouběji –
má modlitba.
7