Ocean bouří, slunce v krvi vadne,
chtěl onu loď bys dostihnout,
k černému dnu ji strhnout v trosky chladné?
Ó nech ji plout!
Opilá potácí se v bílých pěnách
a dumá o palácích, o Sirenách,
o lustrech slavnostních a vavřínech. –
Stožáry tančí, srdce její buší
fanfárou světa, – ach jí nevyruší
ni bouře divoká, ni moře vzdech. –
V těch spirálových snech i ty ji nech!
Majáky svítí vlnám rozhněvaným,
tmám zarmouceným, polekaným,
vzdychají bóje zpěv zelených rout,
jež urval proud, loď v modrých brázdách letí,
ó nech ty ptáky pěti, mraky buráceti,
ó nech ji plout!
Ať pluje klidně dál, ať hvězdy kanou
jí na prsa, jak řádů zlatých blesk,
ať begoniemi jí plachty vzplanou...
ať mine útesy nesdílných stezk!
Zapadá slunce. V moře, dálku, nebe, vzduch
loď mizí, racek z věnců červánkových vzlét
a zase pad’, – loď ztrácí se a spousta zlatých stuh
plazí se vodami. – Loď kývla v modru naposled,
a Ty a Já? Proč úzkost žlutých pout?
ó nech Ji plout!
Což nejsme šťastni? Ty a Já? My jedno. Není více
bledého přízraku. Fialek soumrakem
hledíme k rudým tonům, doufajíce
v tak mnoho. A tak mnoho máme. Zázrakem
jsou naše západy. Tak možno utonout
v hýření horkých růži purpurových,
omdlívat vůní keřů muškátových –
podivných keřů! A být jedno! – Což nám loď,
ó nech ji plout!
Ne, ani stín. Ať pluje! A mne vysvoboď
z prokletí, dej mi závrať klidu. –
Což nejsme šťastni? Ano, ano, strašně tím –
Já – Ty, že tak jsme jedno, jednu bídu
řetězem táhnem, jednu rozkoš, rozpjetím
jediným splynem s koncem. Spočinout
na chvíli v rudých západech. Smrt pít a žíti, –
A vše je mimo nás – oblaky, loď – kdes jdou a svítí –
ó nech je plout!