Není to tentýž pták, jenž zpíval v loni,
má jiné peří, jiný let a hlas?
Ach, píseň jeho lká tu, dýchá, zvoní,
neumřel, žije, lítá, zpívá zas.
A byl to pták snad jiný před sto lety,
a jiná píseň, v lese zrozená?
Kdo by to poznal! Stejně padá v květy
i jeho nesmrtelná ozvěna.
A tytéž květy po lukách se vinou,
po březích rostou, po větvích,
a rozkvétají v lese nad pěšinou,
a co svatebních věnců bude z nich.
Zas klasů polem tekou zlaté řeky,
a skřivan k nebi letí nad nimi:
tak prchnou staletí a dlouhé věky,
a květ, pták, motýl – budou stejnými.
A když se někde jinak pírko zbarví,
to všecko bude jako mžik a sen,
hmyz tentýž obrodí se z jiné larvy
a žije nesmrtelný, nepohřben.
Umírá život? Ne, jen do sna klesá,
by dále žil a k novým dějům vstal,
ať malý, velký – trpí, roste, plesá
a snaží se, by nikdy neustal!
A člověk, jenž své srdce k nebi zvedá,
byl ten zde? Byl. A tentýž? Od věků!
Co minulost se rozpadává šedá,
je věčnost dána v plénky člověku.
Ať modlil se neb stavěl bůžky zlaté,
ať v boji zápasil neb oral zem,
ať krotil myšlénkami živly vzňaté –
ať hledal, zpytoval – –: byl člověkem.
A všecka práce, která lidstvo vedla
až tam, kde jest, ta šíří duši všech,
a kdyby velká, zlatá jména zbledla,
zas vyzlatí se mocně na dětech.
Zas žije člověk, který myslil, cítil,
obrozen stokrát, stejný podstatou,
jenž nesčetněkrát srdce kráse vznítil
a duši otevíral bohatou.
A nesmrtelnost, jež se nad vším vznáší,
jež chce, by včera mělo svoje dnes,
z kterého zítřek nesmrtelný raší,
ta zákonem jde šíře od nebes.
Ta nesmrtelnost růži poupě dává
a je to Boha první z tvůrčích sil,
se srdcem zmizela by světu hlava:
Bůh nesmrtelnost – láskou posvětil.