Ach, jak krásně všechno pučí!
Zeleně se šatí háj,
Ptačí zpěv jak mile zvučí,
Země naše pravý ráj!
Větérkové vějí libí,
Vše vůkol se raduje;
Ejhle slast i němé ryby,
Jenž si z vody hopkuje.
Ach, jaké to škodné páry
Z vlhké země stoupají,
Jenžto nás na chladné máry
Poznenáhla shoupají.
Sluch uráží ptačí hluky,
Čírá tma se krade v háj;
Bídných červů celé pluky
K trampotám ven loudí máj.
Jeden oře, druhý seje,
Třetí básní chvalozpěv,
Všechněm pot se s čela leje;
Já však chválím chladnou krev.
Země prý se budí ze sna;
Ach, přeškoda nastokrát,
Že ji rozpustilá Vesna
Nenechala ještě spát.
Ach, jak mile slunko zlaté
Oblažuje osení!
Po polích to ticho svaté
Podobá se modlení.
Deštík, jenž se s nebe cedí,
Vlaží pole, luka, les;
Kam jen lidské oko hledí,
Samá radost, samý ples!
Ach, jak slunce praží, pálí,
Že by člověk žízní zhas’!
Ať si jiní léto chválí,
Pro mne je to trapný čas.
Tu zas déšť se shůry leje,
Hrom přestrašně burácí!
Ať se jiný tomu směje,
Mně však srdce krvácí.
Jedno mi, ať slunce svítí,
Ať jest bídné počasí;
Jen když tělo se nasytí,
A žízeň se uhasí.*)
Ach, jaké to podívání!
Jaký to překrásný zjev!
Vše to boží požehnání!
Po polích ten čilý zpěv!
Tu se zrnka zlaté klidí,
Tam se setba odbývá,
Myslivec po zvěři slídí,
Tu se brambor dobývá.
Málo zrna, mnoho slámy,
Nakažené brambory,
A pak ještě, pánbůh s námi!
Neourodné ouhory.
Jakého tu klopocení
Pro ten skrovný užitek;
Pro to bídné nasycení
Mučen lid i dobytek.
Ať se lidé prací baví,
Jedno mi, ať touží dál;
Jen když mi dá pánbůh zdraví
A pak malý kapitál.
Ať se zrno nepodaří,
V lukách ať jsou krtice,
Jen když sládek neuvaří
Místo piva kvasnice.
Když se louky bíle šatí,
Potoky když kryje led;
Nastávají dnové zlatí,
Smutek mívá vejpověd.
Tu se svatba, hody slaví,
Veselá tam sanice;
Tu se doma v tichu baví
U vnitř teplé světnice.
Hu! jak ostře vítr věje,
Až se v jednom tají dech;
Led a sníh vše vůkol kreje,
Že by člověk zimou skřeh’.
Drahé dříví, tuhé mrazy,
K tomu žádný vejdělek;
Ach! Jak vše se v bídě plazí –
Věru toť železný věk.
Pro mne, ať jest větru vání,
Může se i chumelit;
Přede zimou kožich chrání,
Přede mrazem teplý byt.
Já jen na počasí hledím,
Jak se ukazuje den;
V špatném čase doma sedím,
A když hezky, chodím ven.
A tak každý z těchto časů
Nějaký přináší ples;
Pročež k dárci vděčných hlasů
Pozdvihujme do nebes.
A tak všechny tyto časy
Přinášej’ jen zármutek;
Div-by člověk nerval vlasy,
Neb ze světa neutek.
Jedno mi, ať z těchto časů
Padne onen nebo ten;
Já nezvednu více hlasu,
Já jsem se vším spokojen.