V cizinu, tam kde se stopa tratí
jako v širém světě hvězdy sled,
odkud stěží bludná noha vrátí
v drahý, útulný se domov zpět,
kde se v hluku tepot srdce ztrácí,
když ho touha v zašlé doby vrací,
kde by naše štěstí uvadalo,
jako růže květ,
když mu nebe slunce, rosu vzalo:
viď, ty bys nešel?
Zmizely by cestičky mých písní,
trylky ptáčků, rozlíbaný les,
neslyšel bys v sladkobolné tísni
z křovin, smrčí: „Miláčku můj, kdes?“
Co ty vlny zvoní přes kamínky –
neslyšel bys, nikdy o mně zmínky,
hvězdy by ti nešeptaly vzkazem,
blaha tichý ples
nepršel by s nebe k tobě na zem!
Viď, – ty bys nešel?!
Mně by s tebou – všecko odcházelo:
štěstí, láska, život, cesty cíl,
odevšad by prázdno ke mně zelo,
že tu nejsi, nebudeš, kdes byl,
já bych písničkami přes hor stíny
hledala tvou stopu do ciziny,
snad bych klesla pomatena letem,
snad by první skryl
rozruch máje opojným mne květem, – –
viď, ty bys nešel! – –
V cizinu – teď, kdy nás láska pojí,
kdy nám tisíc poupat rozkvétá,
kdy tys mým, a já jsem – navždy tvojí,
jak bys mohl jíti do světa?
V našem světě jen se nebe klene
čisté, mnohou chvilkou vyzlacené,
jež tak malá, ale blahem velká –
s nebe přilétá;
ach, mé srdce tichne, více nelká:
viď, ty bys nešel!!