Na zlatém stolci blíže Baltu stál,
tam v středu dánské šlechty Kanut král!
Slul v dějinách vždy velkým vladařem,
vždyť rozsáhlý byl říše jeho lem.
Leč dvořanínstvem veleben co Bůh,
jejž poslouchá i země, moře, vzduch.
Bylť Kanut nábožný a taká řeč
mu srdcem projela vždy jako meč.
Ba žádný nebyl na obtíž mu trud,
by licoměrným ukázal jich blud.
Kol krále tvoří pávě šlechta kruh
a lichocením předčí druha druh.
„Tys všemocný!“ tak volá hlasů pluk,
by překřičel i běsný moře hluk.
„Tys nejmocnější v šírém světě král,
vše v okovy i moře tůň si spjal.
Ne Kristus sám utišil bouře běs,
i před Kanutem pokoří se dnes.“
Král neodvětiv ani slova, nýbrž hned
svou ráznou pravici do výše zved.
A hlasem zvučným káže družině,
by zabočila k mořské úžině.
A líce krále nachem zahoří,
když rtové divná slova hovoří.
„Jsem všemocným já pánem, moře slyš,
své rozbouřené vlny mžikem ztiš.
Jak zrcadlo buď tvoje hladina
a nepohni se vlna jediná!“
Však moře tůně jak by ze svých dum
se probudila, zdvojnásobní šum.
A vlny mohutné jak hory hřbet
se valí k stolci, na němž trůní kmet.
Ba pěny obličej mu potřisní,
a z hloubi chechtot racků v odvět zní.
V šíř, v dáli moře mocně burácí,
však Kanut k družině se obrací:
„Zde důkaz máte, co as zmůže král,
byť všemocným ho celý vesmír zval.
Jak malým tvorem člověk na zemi,
jak před mocností Boží oněmí.
I král jak jiný člověk slabý tvor
a směšná jeho zpupnost, pýcha, vzdor.
Nuž pokleknouce vzdejme Bohu čest,
jenž jediný všemocným Pánem jest.“
Když s družinou král klekl k modlení,
vln rázem ztichlo běsné bouření.