Já chudobné dítě havíře,
jež zrodily stříbrné Brdy,
já touhu měl vždycky, k nevíře,
po vodách, jež táhnou se do šíře,
po hlubinách neznámých, dalekých
a na ty své sny jsem byl hrdý.
Ó moře! to slovo kouzelné!
jak ve zvuku tom jsem ožil!
a všecky své pohádky dětských let
jsem v talisman jeho vložil.
Já za nocí dlouhých nemohl spát,
já slyšel je bouřit a větry vát
a vlny se vzdýmaly ke mně,
a nahý jsem v jejich objetí pad,
jak chladily, šuměly jemně!
A nebyly mrtvy ty chlapecké sny,
spíš vzrůstaly, zpívaly v mužné dny,
to po moři toužila země.
Ó to byla láska skutečná,
po milence vzdálené práhla,
a víla má nyjící, báječná,
bělostná ramena vztáhla.
Za nocí dlouhých jsem slyšel ji lkát,
vlas divoce větry se vzdýmal,
a její pláč mi na prsa pad
a do uší vichorem hřímal.
Pak tesknotou němou jsem zamlklý snil
a v pohádce lásky své dřímal,
jen časem mě probudil daleký kvil
a smrtelný záchvat mě jímal.
A konečně splnil se nemožný sen!
já vyskočil, zajásal, rozběh se ven,
a v dálku teď letíme k moři – – –
Ó jaký to rozběh a jaký to cval!
jen více páry, víc spěchu, jen dál,
tak toužil jsem v srdci svém hoře – –
Ó thalassa, thalassa, moře!
Slyšíš mé volání do dálky,
slyšíš ty klokoty ptáka?
noc je, čas spaní a zahálky,
já bdím, mě jen moře mé láká!
Ve vlaku sním, jsem stále ti blíž,
to pára tak funí a dýchá?
hluk a šum venku a v duši ta tiš,
vše v jedno se vlnění míchá.
Burácí, hukotá rychlovlak,
třese se, houpe a vzdychá,
duše má před ním jako pták,
je rychlejší, ku břehu spíchá.
Konečně! – „Moře!“ někdo vzkřik,
mě posvátná pojala hrůza,
z duše se vydral radostný vzlyk –
jsem básník a zde je má Musa!
Jakobych spatřil svatyni,
rozlité vidím vody,
a kořím se svojí bohyni
a duše má slaví své hody. – – –