NA RYZEMBERCE
Hrad Ryzemberský smutný, zamyšlený,
a marně skrývá křovím svoji bídu.
Již nikdo nesmaže mu věků čteny
a nikdo nevzbudí ho z mrtva klidu.
Čas jemu všechno vzal, však staré slávy
zář plane mu kol ponížené hlavy
a každý rok je plný hlaholů,
kdy jako bouře pod ním na dolu
ven ženou Husité křižácké davy.
Pak ticho zas; noc v šero své kraj halí,
zas v hradě smutno a kol po Šumavě;
kol po Šumavě, dál až v šeré dáli,
a všude teskno po dávné je slávě.
Čas bojovníků zašel. Dol a horu
již nerozzvučí zvuky jejich choru. –
Hrad Ryzemberský smuten, zamyšlen;
v stín jeho uložil se slávy sen,
a hymnus volnosti zní kol jen v boru. – –
1876.