DUŠE PŘÍRODY.
Tam v jeskyni sedíš. Vidím tě ve tvé kráse,
andělské zjevení nehnutě.
Něco ti schází. Nevidím, tuším to v žase:
ukryté perutě.
Co si as myslí, o čem tvé dumají oči?
Nehybně na mě se dívají.
Dvě jsou to hvězdy, celičkým nebem točí,
myšlenky mé tam zpívají.
Nespouštím zraku s tajemné tvojí slávy,
viděním štěstí opilý,
srdce mé chví se, bázeň mi šeptem praví,
že snad mi zmizíš za chvíli.
Duše má vstala, k tobě se nesměle blíží,
poklekla u tvých kolenou,
klade ti na klín hlavu v závratu tíží
a cítí se nesmírně blaženou – – –
Zda-li ji zaženeš? nech jí tu chvíli štěstí,
odejít bylo by mukou –
vidím tvou ruku lehounce dolů se nésti,
pohlaď ji měkoučkou rukou!
53