XXXIV.
Zimní slunce skrblí se svou září
Zimní slunce skrblí se svou září
lakomec jak s perlami a zlatem,
letní – štědře zemi, nebe daří
po náručí plném, vrchovatém.
Zimní – vychladlou pec připomíná,
lampu, ve které již není tuku,
letní – číši ohnivého vína,
mladé srdce ve bouřlivém tluku.
Zimní – rovno ku bídnému vraku,
ve vlnách když tone a se topí,
letní – k žhavé vášni v jarém zraku,
k růži, již máj zlatou rosou kropí.
Zimní – toť pták uvězněný v kleci,
v komůrce jak tmavé doklepává,
letní – totě horal statných plecí,
totě touha po svobodě žhavá.
[75]
Zimní – nemá ohně, nemá vzletu, síly,
toť člověka obraz na stará je leta,
letní – jako klouček růžový a bílý
miláčkem je vždycky celičkého světa!
76