Slavný pohřeb.
Mraveneček pohřeb měl,
jakého jsem neviděl,
za rakví šlo na tisíce
spoludruhů, ne-li více,
truchlý hlahol zvonů zněl.
Zřel jsem kněze, biskupy,
družek celé zástupy,
truchlý pochod hudci hráli
a prapory černé vlály
s paláce i chalupy.
„Rcete, milí mravenci,
zlatá rakev ve věnci
42
čí as pozůstatky tají?
Pro koho tak naříkají
ženy, muži, mládenci?“
„Umřel“, „Umřel,“ ptám se ještě dál,
„král váš nebo generál?“
Dí: „Človíčku, někdo větší!“
Umlk’ jsem, s úctou povzdálečí
za průvodem jsem se bral.
Nad hrobem zněl pláč a sten,
pak byl pomník vytyčen,
na něm nápis zlatem vrytý:
„Spí zde dělník pracovitý,
dej mu, Bože, sladký sen.“
Údiv se mi z ňader dral:
43
„Hle, tu dělník víc než král,
mozol nad perly tu platí –
ach, vy mravenečci zlatí,
jste nás lidí – mnohem dál!“
44