Pampelišky (1925)

Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
Pampeliško, obrazem jsi lidské slávy: onehdy jsi v trávě samým zlatem kvetla, a ještě se tvá sláva světem nerozlétla, a již pýří lítá z šedivé tvé hlavy.
[3] Pampelišky.
Napsal Josef Kalus.
1925. Nákladem knihtiskaře Jana Richtra v Příboře.
[5] Titulní list a orámování podle návrhu mistra Bohumíra Jaroňka.
Na holandském japanu vytiskl a svým nákladem vydal knihtiskař Jan Richter v Příboře na Moravě.
[6] Milým chovancům a chovankám učitelského ústavu v Příboře.
Za pozornou lásku, kterou jste zahrnuli mou sedmdesátku, přijměte věnováním moje verše. Srdcem Váš Jos. Kalus.
V Čeladné 28. května 1925.
[7]
Mateřská láska.
Mateřská láska pravá,pravá žhoucí je jako láva, hluboká jako moře, čistá jak pramen v hoře. I v hoři, slzách žije, růže kol, hvězdy sije, a i když nedbáš o ni, plá vždy a sladce voní. 9
Valašským chatám.
Chaty naše, jak jste hezké, malé, prosté, ryze české! Není na vás cizích tahů, vítáte mne k svému prahu bez zámků a bez závory, jak ty kolem lesy, hory; může vejít, kdo chce koli, uctíte ho chlebem, solí, uhostíte pohádkami, že se nerad loučí s vámi. ** Chaty naše milé, hezké, buďte vždy tak ryze české! 10
Jaro je tu!
Jaro je tu! Usměvavou líc, od lesa jde, pějíc, tancujíc, náruč petrklíčů, sasanek – nad hlavou mu jásá skřivánek. Jaro je tu! Vybíhají z chat staří, mladí jaro uvítat. Jde, zrak modrý, vlásky hedvábné. – Vítej, vítej, jaro půvabné! 11
Máj.
Už je louka vonným květem vystlána, vzduch zas zvučí zpěvným vzletem skřivana, odívá se jarním šatem hora, les – a slunečko píše s chvatem po obloze samým zlatem: „Máj je dnes!“ 12
Sedmikráska.
Ach, nic mi tak milé není jako vonné pozdravení sedmikrásky! Všude roste, všude zkvítá, na každé nás mezi vítá plna lásky. Kvete v slunci, kvete v stíně, zem ji pořád nosí v klíně jako dítě – sotva trochu ztají sněhy, sedmikrásky plna něhy pozdraví tě! 13
Pořád tak mile...
Pořád tak mile a známě dívá se slunečko na mě, jak bychom dlouhá již léta kráčeli spolu kol světa. Pořád tak mile a známě dívá se slunečko na mě, jak bychom prožili spolu tisíce slastí a bolů. 14
Na paloučku.
Dneska na paloučku tančí na sta broučků, motýlů a včel. Tancují i straky, s čejkami k nim taky špaček přiletěl. Tančí bujně všecko: beránek i děcko, hříbátko i pes. Tančí všecko všude: na housličkách hude zlatý máj jim dnes. 15
Skřivánek.
Oko ho nezří, ucho však slyší, písně jak seje s blankytných výší. Pozemský prášek operutěný, křídlama tluče v nebeské stěny. S jásavou písní ke slunci spěje. „Ticho!“ zem šeptá, – „skřivánek pěje!“ 16
Cvrček.
Probudil se polní cvrček, vystrčil ven černý krček, dospav dlouhý zimní sen: „Jest již teplo? Mohu ven?“ „Ne, ne,“ šeptly v letu mušky, „zamrzlé jsou ještě stružky!“ Cvrček do podušek kles, po čase zas hlavu vznes. Rojí se kol včelek davy, dá se s jednou do rozpravy: „Pověz, zlatá včeličko, hřeje-li už sluníčko?“ 17 „Už, už,“ bzučí včelka zlatá, „mez je květem růžovatá, krásný májový je den!“ Cvrček skočil z díry ven. Ruchu, jara plno všude, v modru skřivan písně hude, cvrček chopí housličky, spustí svoje písničky. Střídá veselé i smutné; náhle přestal, jak když utne: ježek stojí opodál, chválí: „Ty jsi zpěvu král!“ „Díky, pane, vřelé díky!“ „Věř mi, zpíváš nad slavíky, 18 lépe nežli kos a drozd! Pojď v můj palác, buď můj host!“ Cvrček, na slovo mu věře, do paláce hledá dveře, – do ježkovy tlamy pad, – – nevrátil se dosavad. 19
Slunečko.
Slunečko ty roztomilé, rci, po kolikáté po okolí rozsíváš paprsky své zlaté? Kolik jiter růžových rozžehlo jsi asi, kolik zlatých políček přiodělo klasy? Kolik ptačích hrdélek k zpěvu roznítilo? Ach, bez tebe, slunečko, smutno by tu bylo! 20
Rejdí děti.
Rejdí děti u políček jako hejno křepeliček, každé pěje, každé výská. Mládí, blažené mládí, všichni tě mají rádi, nám všem se po tobě stýská! Rejdí děti po trávníku jak roj zlatých kolibříků, jasný smích k obloze tryská. Mládí, blažené mládí, vzpomínáme tě rádi, nám všem se po tobě stýská! 21
Střevlík a žabka.
Zelená žabka rosnička potkala v poli střevlíčka. Ptala se: „Kam pak, ferino?“ „Má milá žabko, na víno! Na víno chutí výborné, jeť dneska vedro úmorné.“ „Kam?“ – „Na kvetoucím jeteli hojnost je vína, veselí! Pijí tam včelky, motýli, až jsou tě na mol opilí.“ „Já taky ráda piju med, vezmi mě, broučku, šla bych hned.“ 22 „Pojď, žabko, zavedu tě rád!“ „Však, zlatý broučku, mám i hlad.“ Zrak lačný k němu upřela, než odvětil – ho pozřela. 23
Kohoutova píseň.
Kykyryký! Dost je spánku, den se budí do červánků, do růží a do zlata: vzhůru, lidé, vzhůru, zvěři, zapěj, ptáčku, skrytý v keři, vůni dyšte, poupata! Kykyryký! PejskuPejsku, taky promni ospalé své zraky, vylez z boudy trochu ven, řetěz shoď se šíje svojí, hlas svůj připoj k písni mojí: kykyryký, už je den! 24 Kykyryký! VstaňteVstaňte, slípky, vstaňte honem bez pobídky, jitrem hoří celý svět; hospodyňka, jasné líčko, přichází už pro vajíčko. – I ty, Petře, vstávej hned! 25
Hrdlička.
Ach, ta naše hrdlička, roztomilé ptáčátko, cukruje nám celý den, až ji bolí volátko. Před snídaním cukruje, po snídaní nanovo, že v té naší chaloupce zdá se všecko růžovo. Hrou nám práce připadá, netlačí nás mozoly, a ta naše chudoba už nás tolik nebolí. 26 Kdo jde kol, se zastaví a naslouchá v úsměvu, zapomene starostí a je mu hned do zpěvu. Věřte, není na světě nad tu naši hrdličku, cukrováním zjasňuje celou naši světničku. 27
Dorka.
Hle, již vynášíme z dvorku umouněnou naši Dorku. Zanesem ji do rybníka, bude dobrá pro vodníka. Dáme mu ji bez váhání, dá-li šňůru perel za ni. Jen si vezmi Dorku naši, nerada jí prosnou kaši. Nejí zelí, nejí hrachu: vezmi si ji, vodní brachu! 28
Štěňátka.
Tři hezká štěňátka, tři malí díblíci, jak hladkou mají srst a očka zářící! Ke mně se lísají, lezou mi do klína, taková rozkošná, důvěrná, nevinná. Ruce mi lízají, ba k ústům chtějí až – viď, milá Diano, žes ráda, že je máš! 29
Ten náš kot.
Ten náš kot mňouká jak by podle not, když chce něco od výslužky – za ním mňoukají dvě družky. Ten náš kot přede jak by podle not – za ním družky po paměti, že se diví všecky děti. Ten náš kot prská jak by podle not, s ním dvě kočky rozježeny na domácí mladé feny. 30 Ten náš kot běží jak by podle not, za ním družky vyděšené – fena za nimi se žene! 31
Romance o kočkách.
Zadělala stará kočka na kvásek, mladá si v něm omočila ocásek. Máma jí ho olízala, kocouru pak žalovala – starý kocour na mladou vzal opasek. „Mňau, mňau!“ naříkala kočička, „ach, jakého přísného mám tatíčka! 32 Bije pro trošičku kvásku, co mi uvíz’ na ocásku! Nebijte, ach, vždyť jsem ještě maličká!“ 33
Pavliščena hubatá.
Pavliščena hubatá nesla v klíně koťata, chtěla utopit je v řece: potkala ji na pasece stará koza rohatá. „Pavliščeno hubatá, kam že neseš koťata?“ „Ty se nemáš práva ptáti, já je mohu, kam chci, dáti, třeba hodit do bláta.“ „Pavliščeno hubatá, dej mi svoje koťata!“ 34 „No, to bych se podívala, abych tebe poslouchala, hloupá kozo bradatá!“ „Pavliščeno hubatá, dej hned z klína koťata!“ „Nedám!“ – „Dáš!“ – „Ne, na mou duši!“ V tom už „buch, buch“ do ní buší stará koza rohatá. Pavliščena hubatá pouští z klína koťata, prchá, až se za ní práší – ještě v snách ji děsí, straší stará koza bradatá. 35
Zajíčkové.
Zajíčkové, chasníci dva malí, v polní brázdě pod hrudami spali. Polem fena přeběhla jak střela, úzkost zajíčků dvou neviděla. V běhu hříbě div nešláplo na ně, z blízkých lesů přiletěly káně. Zajíčkové chví se pod hrudami: „Máma odběhla kams, jsme tak sami. Mysliveček zastřelil nám tátu, chraň nás, Bože, káních od pařátů.“ 36 V tom pasačka, prozřetelnost sama, jde sem s kozou, tleská ručinkama. Káně hněvně do výše se zvedly. „Krá-krá“,krá,“ kráčou, „jedly bychom, jedly!“ Krákajíce letí v modrou dáli, oddechli si zajíčkové malí. 37
Vůl a vrány.
Vrány kráčou: „Hloupý vole, v práci pořád jsi jak v kole. Od rány do noci šeré: kde se jen tvá síla bere? Taháš pluhy, vláčíš brány a zač?“ rozkřikly se vrány. „A zač? Pověz, hloupý vole! Za tu trošku slámy s pole? Za té pozadiny trochu? Krá, krá! Pověz, starý kmochu!“ Vůl však nepozvednuv hlavy, oře klidně, bez únavy. 38 „Krá, krá!“ vrány kráčou luhem, „hloupý vole, uhoď pluhem. Na skalisku rozbij brány! Viz, jsme volny, nespoutány!“ Vůl však skřeků vraních nedbá, ví, z brázd těch že vzejde setba, zlatá setba z role chudé, hojnost chleba v chatkách bude. 39
Pozdní nářek.
Naříká si Pochyla, že mu padla kobyla, co ho světem vozila. Však má pro co naříkat! Býval na ni jako kat, bitím zaháněl jí hlad. Hryzala jen křoviska, víc užila bičiska než zlatého ovíska. A kobylka nedbala, žrala-li či nežrala, poslušně vůz tahala. 40 Bil ji hlava nehlava, až kobylka belhavá padla k zemi krvavá. 41
Slavný pohřeb.
Mraveneček pohřeb měl, jakého jsem neviděl, za rakví šlo na tisíce spoludruhů, ne-li více, truchlý hlahol zvonů zněl. Zřel jsem kněze, biskupy, družek celé zástupy, truchlý pochod hudci hráli a prapory černé vlály s paláce i chalupy. „Rcete, milí mravenci, zlatá rakev ve věnci 42 čí as pozůstatky tají? Pro koho tak naříkají ženy, muži, mládenci?“ „Umřel“, „Umřel,“ ptám se ještě dál, „král váš nebo generál?“ Dí: „Človíčku, někdo větší!“ Umlk’ jsem, s úctou povzdálečí za průvodem jsem se bral. Nad hrobem zněl pláč a sten, pak byl pomník vytyčen, na něm nápis zlatem vrytý: „Spí zde dělník pracovitý, dej mu, Bože, sladký sen.“ Údiv se mi z ňader dral: 43 „Hle, tu dělník víc než král, mozol nad perly tu platí – ach, vy mravenečci zlatí, jste nás lidí – mnohem dál!“ 44
Tonda.
Tonda s koňmi před úvozem zatáčí se s plným vozem, na koníky zlostně brouká, hubuje, hromuje a mračí se zpod klobouka. Za úvozem potká Hanku nesoucí mu pomazánku: Tonda blaženě se kouká, notuje, tancuje, usmívá se zpod klobouka. 45
Pavouk.
Utkal pavouk pavučinku, pověsil si ji na předsíňku. Ve slunečka zlatém jase jako hedváb třpytila se. Upevniv ji kolem všude, čekal, co se díti bude. Ukryt seděl v koutku, v stínu a těšil se na hostinu. Hle, dva motýlkové vletli, jeden tmavý, druhý světlý. Divili se jemné tkáni, starý pavouk se jim klaní: 46 „Jsem rád, že se zalíbilo vzácným pánům moje dílo. Je to ruční práce sama!“ Lačně mrkal očičkama. „Vstupte dál jen do mé sítě!“ poklony jim sekal hbitě. Marně dál zve, marně chválí: letmo jen se podívali. Vytušili nebezpečí a bez dlouhých prchli řečí. Pavouk zelenaje zlostí kleje do tak plachých hostí. Vtom uslyší nové hlasy, honem kouká, kdo to asi. 47 Čmelák si to žene v síňku obdivovat pavučinku. Prolet’ jí jak slavobranou, stříbrem, zlatem malovanou. Div nepadl do náruče pavoukovi. Odlet bruče. Pavouk zelenaje zlostí laje na tak drzé hosti. Opravil síť potrhanou a zas bděl a číhal stranou. Nezkušená muška malá letí, v síť se zamotala. Pavouk opouštěje koutek ptá se: „Kdo mi trhá outek? 48 Kdo mi přetrhal tkáň jemnou, bude účtovati se mnou!“ Ulekla se muška malá, „ach, co žádáš?“ zašeptala. Zrak k ní upřev v lačné touze děl: „Tvůj, muško, život pouze!“ „Ach, pavoučku, nech mě žíti, svět je krásný, samé kvítí.“ K obraně jak křídly mává, více se jen zamotává. „Měj, pavoučku, smilování!“ Pavouk dotírá už na ni. „Smilování!“ – „Už jsi mojí, napojím se krví tvojí!“ 49 Jak se na ubohou vrhá, muška v úzkostech síť trhá. Náhle křídla uvolněna, oj, jak jásá přeblažena! Letí ven, co křídla stačí. – Pavouk posupně se mračí. Laje na takové hosti, nejí, nespí mrzutostí. 50
Dva psíci.
Pohádali se dva psíci, když chňapali po zajíci. „Právo sníst jej já mám pouze! Ty jen vypomáháš z nouze!“ „Lžeš, lžeš! Ty jsi pomocníkem! Já pán – zkušeností, cvikem!“ Ač zajíček byl jen malý, až na krev se pohádali. Věru nestál za tu hádku! Svalili se na hromádku, zuby sekali jak noži. – Se zdravou prch zajíc koží. 51
Tanec.
Tančil s muškou pavouk-tkadlec, na noze jí zlomil palec, na lože hned klesla chorá, pavouk běžel pro doktora. Rovnou k teplé peci běží, na níž doktor – kocour leží. „Pane doktor, rychle s pece, muška stoná, skočte přece! Pozval jsem ji na taneček, šlápl jsem jí na paleček, na lůžku teď chorá leží, vemte dobré masti svěží!“ 52 Kocour honem s pece skočí, ve vodě hned provaz močí. „Pane doktor, nač ten provaz?“ „Chystám, pane tkalče, pro vás! Pozvete-li ji na taneček, nešlapejte na paleček!“ A už mlátí do pavouka, ten, kde díra ve zdi, kouká. Mastí provazem i mušku uloženou v bílém lůžku; muška honem s lože vstává: „Jsem už, pane doktor, zdráva!“ 53
Muška.
Na mechovém lůžku komár budí mušku: „Honem vstaň, mušky jsou už v kole, pták letí s pole, sbírá daň.“ Muška honem vstává, vlasy pročesává, spíná pás, aby byla lepá. – Komár zas už klepá: „Pojď, je čas!“ 54 A už letí muška, sama krajka, stužka, samý květ, sukničku si zdvihla – vzduchem se mihla, pták ji sněd’. 55
Přeháňka.
Na dvorku si děti hrají, náhle překvapí je dešť – pod stříšku se utíkají: „Vítku, zmokneš!“ – „Ale nešť!“ Schválně nastavuje nohu, dlaň i zrůžovělou líc, mrak jak letí přes oblohu, bujně volá: „Jenom víc! Pokrop Zuzanino líčko, Jozu, Mařku, Karlíčka: porostou jak obilíčko, jak májová řetkvička!“ 56 Vtom vyhouplo slunce z mraku, řídnou třpytné krůpěje, a v zdviženém dětském zraku blaha třpyt se zaskvěje. „Neprší už, chvála Bohu!“ praví moudře Zuzanka – a Vít – nastavenou nohu: „Byla to jen přeháňka!“ 57
Romance o kozách.
Stěžuje si staré koze kozička. Když skákala po úvoze, píchlo ji cos v levé noze. Teď ji bolí v noci, ve dne, ať si lehne, vstane, sedne, její levá nožička. Stará koza mladé koze hněvně dí: „Proč tak rejdíš po úvoze, až tě počne píchat v noze? Nedbáš mojí dobré rady, 58 za mými se směješ zády – umoudři se, nerejdi!“ Odpovídá staré koze kozička: „Jak netančit po úvoze, když mám takou křepkost v noze, hrají ve mně všecky žilky, posedět mi nedá chvilky – mladost – radost, písnička!“ 59
U lesa.
U lesa šum a brum: vážili čmela! Ubohým komárům, pot řinul s čela. Provazy praskaly, čmel s vahou klesá, komáři jásali, mušek dav plesá. V tom váhu zachytí panička sova: „Budeme vážiti za týden znova! 60 By trochu zhubeněl, v sklep bez odkladu uvězněn bude čmel, by užil hladu. Budem’ ho častovat samými půsty, nebude potom snad, lenoch, tak tlustý!“ 61
Komár.
Komára vážili – to byla mela! Vybraná společnost sešla se, sjela. Komára vážili, byl tuze těžký, vůz se s ním polámal – musil jít pěšky. Komára vážili na decimálce, z děl při tom stříleli jak v pravé válce. 62 Komára vážili, zrak všechněm svítí, mušky naň s pavlačí házely kvítí. Komára vážili čmel bručel zlostí: „Kolik pak může mít? Je samé kosti!“ Komára zvážili: zazněla chvála. „Sláva mu!“ křičeli, muzika hrála. 63
Kačenky.
Rozmilé kačenky bělounké, běží k vám děvčátko hezounké, hrstku vám pšeničky nese, pojďte blíž, nebojte se! Pojďte blížblíž, kačenky, povídám, sic naše Liduška skočí k vám, už zdvíhá ke skoku nohu, sotva ji udržet mohu. S vámi chce laškovat, brodit, plout přes jasný, křišťálný vody proud, s vámi se koupat a mýti, by byla hezká jak kvítí. 64 Pojďte blíž, kačenky: kač, kač, kač, sice nám vypukne Lidka v pláč, hrstku vám pšeničky nese, pojďte blíž, obslužte se! 65
Žabka a kachny.
Přišla žabka k večeru k zelenému jezeru. Rejdily tam kačice, vítaly ji křičíce: „Vítej, žabko, přišla’s vhod, slavíme dnes rybí hod. Budeš naším hostem dnes, co ti libo, pij a jez!“ Hned mezi ně usedla, chutných jídel pojedla. Na zdraví všem připila, tuze všechno chválila. 66 „Ach, kačičky, čím, ach, čím ubohá se odvděčím?“ „Ach, to je věc lehynká: máš dvě chutná stehýnka. Ty scházejí jedině k dnešní slavné hostině.“ A už divý kačí rod trhá žabku o závod. Nadarmo se bránila – pláštěm noc vše přikryla. 67
Pinč a mopslík.
Pinč se stavil pro mopslíka, že si vyjdou do lesíka. Vešli v lesy ve hluboké slídit zvěři po vysoké. A jak sem tam chodí v lese, praskot v houští rozlehne se. Vyřítí se krásná laně, podívá se hrdě na ně. Skok – a není po ní slechu, jak by propadla se v mechu. Psíci ani nezaštěkli, tak se chudáčkové lekli. 68 Až po chvíli přišli k řeči: „Viděl’s?“ – „Viděl,“ mopslík svědčí. „Hrozné zvíře, kamaráde!“ Za pinčlem se z lesa krade. „Hrozné zvíře, milý brachu!“ Pinčlík ohlédl se v strachu. Pak už nešli do lesíka – Pinč vysedá u mopslíka. 69
Kozy.
Zbodly se dvě kozy u baráku, lají si a hrozí, záští v zraku, bodou se, až rožky praští, plny vzteku, plny záští. „Osobo, tys hrubá!“ jedna vece. „Tobě jede huba, styď se přece!“ – „Na tobě, se stydět, řada!“ Roste rvačka, roste váda. 70 „Styď se! Spásla’s zelí u Pavlísků!“ „A ty petrželi, mlsný pysku.“ „Styď se! Páchneš do daleka.“ „Styď se! Dáváš žejdlík mléka.“ A je trkanice, duní čela, až i okenice zařinčela, sklo se sype k zemi, běda! Vyšla bába, koště hledá. Svárlivé dvě kozy rozehání, 71 bije, laje, hrozí bez ustání. Zkrotlé pak a umoudřené do blízkého háje žene. 72
Koubek a kost.
Zlomil si Koubek na kosti zoubek: „Má milá kosti, máš u mne vroubek“.vroubek.“ „Můj milý Koubku, máš více zoubků, zlom ještě jeden, ať mám víc vroubků!“ 73
Kohout.
Stojí kohout u husiček: „Milé husky, jsem váš strýček! Vy to jistě nevíte, že tak hloupě stojíte!“ Husičky se divně kroutí. Kohoutek se rozkohoutí: „Nechcete se k strýci znát?“ Husy sborem: „Snad, snad, snad!“ Kohout pyšně husy změří: „Vizte jenom moje peří!“ „Peří má i krahujec!“ „V tom je velký rozdíl přec.“ 74 „Leda, že dlíš na smetišti!“ Kohoutkova očka blyští: „Víte-li, s kým mluvíte? Přiznejte, že nevíte?!“ Pyšně kráčí od husiček, husa kejhá: „Strýček? Strýček? Tak vysoko hřebínek nenosí náš strejčinek!“ 75
Hlemýžď.
Hlemýžď neúhledný, slizký, v háj se plouží vonný, blízký. Ač, co může, chvátá, pílí, daleko má ještě k cíli. Vzdychá: „Být já malým ptákem, již bych tam byl před soumrakem. Být jen nepatrnou myškou, byl bych tam již se svou chyškou. Být jen drobným mravenečkem, už bych býval za kopečkem. Tuze vyprahlé jsou meze, hrozně špatně dnes se leze!“ 76 Zvolna kupředu se plouhá, cesta nekonečná, dlouhá. V poli trefí na zajíčka. „Kam, slimáčku?“ – „Do hájíčka. Sněmujeme zítra v smrčí. Pojď též!“ – „Šel bych, pes tam vrčí.“ Rozešli se. Ku smrčinám hlemýžď měří, zajíc jinam. Slunečko se k horám chýlí, broučci dva ho dohonili. „Neseš zlata plné měšce, že jdeš, slimáčku, tak těžce?“ „Jenom rodnou budku nesu.“ „Tak ji odhoď někam k běsu!“ 77 „Budky nemohu odvrci, přirostla mi k tělu, srdci.“ „S budkou nemůžeš však s místa.“ „Snad dál než vy! Dozajista!“ „Chachachacha!“ – „Vsadíte se, kdo spíš zítra bude v lese?“ „Teprv zítra? Chacha-chichi! Chceš se sázet? Puknem smíchy. A oč?“ – „O mou budku, zlatí.“ „Chacha! Platí, bloudku, platí! Jelikož se stmívá právě, zdřímneme si trochu v trávě! Zítra rozpjat křídla stačí!“ Hlemýžď dál se s domkem vláčí, vyskočilo slunce z hory – 78 hlemýžď vchází do obory. Vítají ho druzi, známí, vesele je pod břízami. Vtom dva broučci jako diví doletí sem s vonné nivy. Zaraženi podál stanou, slimák dí jim v uvítanou: „Zdrávi došli, broučci milí! – trochu jste se opozdili. Přiletět dřív o minutku, byl bych býval prohrál budku. Však vyhrál jsem, sláva Bohu, jednu ač mám jenom nohu!“ Mlčí broučci zahanbeni, ukryli se do osení. 79
Švrčulova Zuzka.
Kolem Švrčulovy Zuzky sletěly se bílé husky: „Pověz nám, pasačko malá, pověz nám tolik jen: proč jsi dnes celý den nezpívala?“ „Povím vám, proč, milé husky: trhala jsem v hrachu lusky, dávala též do hubičky: neměla chvilenky, mé zlaté husenky, na písničky!“ 80
Lesní pramen.
Pod břízou studánka pramení, pijou z ní srnci a jeleni. Došel k ní šohajek, také pil, studánku chválil a velebil. Děvčátko také tu staví krok, pochválí studánky sladký mok. S babičkou dědoušek šedivý – pije tu, kdo jde kol žíznivý. Napil se divoký holoubek, vrkaje usedl na doubek. Pije tu motýl i včelička, beránek, motýl i pěnička. Dokola usednou blaženi, žehnají lesnímu prameni. 81
Ples v lese.
Tancovaly veverky, tancoval i jež, se žabami ještěrky ba i myšky též, tančila laň s jeleny, až se chvěl les zelený. Pěknou měli muziku: s lesní pěnicí pěly sbory slavíků, hráli drozdíci, zezulčino „kukuku!“ pojí se k nim v souzvuku. 82 Sova také houkala hudcům do noty – myšce – stranou plakala – šláp’ jež na boty, pokazil jí botků pár – byl by býval brzy svár. Dotančily veverky, dotančil i jež, žáby, myší, ještěrky, jelen, srny též, ukryli se do doupat – první snížek k zemi pad’. 83
V podvečer.
Den už dohasíná, v krajině se šeří, pták tichne v keři – večer započíná. Mlha stoupá z řeky: jemná pavučina, bílý závoj měkký – večer započíná. Hvězda vyskočila z nebeského klína, z vody rybka čilá – večer započíná. 84 Slavík počal tlouci v olších podle mlýna píseň touhy vroucí – večer započíná. 85
Měsíček.
Už, už měsíček se do úplňku chýlí – kutálí se po obloze jako chleba bochník bílý. Pán Bůh z něho krájí po malinkém kousku – až nezbude drobtu ani nebes modrém na ubrousku. 86
Podzim.
Ovoce zrá, rudnou jeřáby. – Podzim je tu s všemi půvaby: strom i keř je plody ověšen, hospodář se dívá potěšen. Ale chuďas kráčí polem tich, za čápem zří, který letí v jih, z hor jak vane k němu větru chlad, tuší smutek zimy, bídu, hlad... 87
Dvě bídy.
Na rozcestí u skály dvě bídy se potkaly, obě hubené jak třísky: jedna z města, druhá z vísky. „Ach, sestřičko, odkud, kam?“ „Z města, sestro, utíkám – z města prchám do dědiny v život lepší, nový, jiný. Omrzel mne městský puch, na čerstvý chci vonný vzduch, v lesa vůni, v slunce záři nabýt zdraví, lepých tváří. A ty, sestro, odkud, kam?“ 88 „Já zas ze vsi utíkám. Každý den i na neděli máme jenom zemák, zelí. V městě vždy je masa kus, kačena neb tučná hus, divadlo a libosady – než tu, raděj v městě hlady.“ „Ach, mne vábí tichá ves!“ „Mne hluk města, věží les!“ „Nuže s Bohem! Měj se blaze!“ „Slunce sviť ti na tvé dráze!“ Rozešly se, samý chvat, aby nezmeškaly snad, jedna z města, druhá z vísky, obě hubené jak třísky. 89
Budíček.
Neválej se na peci, vstaň, pospěš se obléci! Jedou k nám hosté s měsíce v stříbrné rohy troubíce, ze zlata mají vůz i oj, běloušů vpředu celý roj. Neválej se na peci, vstaň, pospěš se obléci! Jedou k nám hosté vznešení v brnění zlaté odění, koruny perel na čele – hudba jim hraje vesele. 90 Neválej se na peci, vstaň, pospěš se obléci. Otevře hostům babička: bude jich plná sednička, princ spanilý i princezna,princezna jak blankyt ranní líbezná. Neválej se na peci, vstaň, pospěš se obléci! Vejdou k nám hosté z pohádky, donesou plné ošatky jablíček, oříšků a sliv, dostane všecko, kdo vstal dřív! 91
Zimní slunečko.
To slunečko, zahalené v zimní chmury, málo tepla, světla dává zemi s hůry. Babky mrznou ve kožiše na silnici – a já při vychladlých kamnech ve světnici. Škoda věčná, že vždy obrem jsem jen v snění – snes’ bych zlaté slunko s nebe v okamžení, 92 složil bych je s beder svojich někde v kopci, aby teple svítívalo celé obci. Jaká by to pěkná byla podívaná, až by k slunci hrnuly se babky zrána, na něm nohy, ruce zkřehlé ohřívaly, kaši na slunečku zlatém vařívaly. Večer přisedly by k němu s kolovrátky, 93 dědouškové s dýmčičkami, s dětmi matky, zimní čas by letmo míjel při sluníčku, doma bychom ušetřili dříví, svíčku. Což by slunečko to zimní každý chválil, třeba si i kožich na něm trochu spálil. Na nebi v těch chmurách po něm málo bývá, zemi světlem ani ohněm nepřispívá. 94
Děvčátko u dveří.
„Otevřte, jdu na besedu a panenku také vedu, pohovořit jdu si s Bětou, pomazlit se s paní tetou.“ Klepá, buší, co sil v dlani: „Otevřte mi bez váhání: jablíčka dvě nesu Bětě a hubičku paní tetě!“ 95
Vitoušek předčítá.
Sesedli se do kola blízko kamen u stola před kupami peříčka matka, otec, Hanička, i babička vrásčitá – Vitoušek jim předčítá! V okna květy kreslí mráz, lampa šíří milý jas do všech koutů světničky, otec bafá z dýmčičky, naslouchá a přemítá – Vitoušek jim předčítá! 96 Děj tak všechny zajímá, že dnes nikdo nedřímá, i ten mourek, jindy hluch, dneska také bystří sluch, tvář všem blahem prokvítá – Vitoušek jim předčítá. 97
Na ledě.
Jedu, jedu bez koní po ledové hladi, hoj, kdo z vás mne dohoní, milí kamarádi? Nové botičky mám dnes, proto to tak jede! Zajedu až do nebes, cesta-li tam vede. S větrem letím po ledu, po stříbrné hladi, celou zem dnes objedu – s Bohem, kamarádi! 98
Prorok Kysučan.
„Pověz, hádej, Kysučane, za rok, za dva co se stane, a co bude za sto let?“ A Kysučan hádá hned: „Za rok bude tak jak nyní: na zahrádkách plno dýní, sýpky plny obilí, v krčmách lidé opilí. Za sto let co, lehko zhádat: jabka budou zrát a padat, lidé rodit se a mřít a my všichni v hrobě hnít.“ 99
Betlem. (Valašská legenda.)
Štědrovečerní noc, venku sněží. Chorý tkadlec na posteli leží, ustarané líce obraceje k Betlemu, kde Ježíšek se směje. Před Betlemem na řetízku visí prostá malá lampa olejová, – osvětlujíc něhy plné rysy Mariiny, líčka Ježíškova, Josefa skráň zamyšlenou, vážnou, a dvojici – osla s volkem – strážnou, zbožné pastýře dva u jesliček 100 a směs chvátajících postaviček. Doma s tatíčkem vždy jako synek stavěl Betlem. Ach, kde jsou ty časy, blahých, sladkých, krásných upomínek! Dnes tu churav, s prošedlými vlasy, s dětmi, ženou hyne v nedostatku. Co nevidět, prodají mu chatku, kravku včera věřitelé vzali, jak povodeň bída se naň valí. Kdyby zdráv byl, ujal by se díla, nouze hned by zaplašena byla, ale tak? „Ježíšku, dej mi rady, žebrat neumím, tož umru hlady“,hlady,“ zaštkal, až se lekl svého hlasu. 101 A vtom – oči mne si ve úžasu – zdá se mu, že ožil Betlem celý, jizbou růže jak by zavoněly, slyší dudy, u jeslí co hrají, slyší pastýřů zpěv při ohníčku, vidí ovce, jak se popásají, zří dav lidu běžet po chodníčku; z chat se kouří, z vonného, hle, smrčí potok běží, bublá, zvoní, hrčí, nebe do dáli se prohlubuje, nad Betlemem anděl poletuje, oblak růžový se k horám kloní, lesy šumí, pole kvítím voní. Sen to není: Jasně vidí hory, jasně slyší zpěv a rozhovory. 102 Zpěv. Nad Betlemem hvězda zlatá rozestýlá skvoucí zář, odleskem plá každá chata, blahem hoří každá tvář, nebešťanů bílé pluky rajskými zem plní zvukyzvuky, růží déšť jim se rtů slétá: Bůh se zrodil! Spása světa z chudých jeslí na seně usmívá se blaženě. Babice (otvírajíc okno). Ký to zpěv a muzika sladší než zpěv slavíka? 103 Hlasy spěchajících. Ježíškovi ve stáji andělové zpívají, lidé k němu chvátají, dary k nohám skládají. Babice. Dary, dary? Což jsem hloupá – to by každý doved’ brát! Hlas z ulice. Mlčte, vy osobo skoupá – každý, co má, nese rád: vejce, máslo, mouku, med. Babice. Na dary je ještě mlád, jiný by mu všecko sněd’, 104 a v zákoně není psáno, že mu má být něco dáno. Půjdu, podívám se naň, Bůh-li, schýlím také skráň. (Zavře okno.) Jeden z chodců. Nebe zardívá se zoří, myslil jsem, že v městě hoří, že ohnivé plameny stravují chlév dřevěný. A ten odlesk a ta záře,záře z Ježíškovy plane tváře: nad čelem kruh hvězdiček, usmívá se z jesliček jak s oblohy měsíček. 105 Bača. Já sem rovnou s kopce běžím. Huňkou oděn v trávě ležím, náhle slyším rajské hlasy při průvodu flétny, basy, všecko vůkol samé jasy, mním, že ples to bujné chasy – vtom už vidím zlaté vlasy, zlatá křídla, zlaté pásy, líce plna rajské krásy. Trnu, myslím, co to asi? Honem skočím na nohy, zpěv tu slyším s oblohy: „Narodil se Kristus Pán, narodil se z Panny čisté, 106 spěšte k němu, je to jisté, rajské růže na líčkách, leží v chudých jesličkách.“ Běžím do Betlema hned, abych Jezulátko shléd’. Pastýř. A já nesu ovečku z těch valašských kopečků, vybral jsem tu nejpěknější, děťátko ať ukonejší; bělounký má kožíšek, hrát s ní bude Ježíšek. Děvčátko. Nesu plátna jemné stůčky, plnou náruč, plné ručky: 107 by nebeský andílek dost měl plen a košilek. Jiné dítě. A já nesu košíček plný bílých vajíček od hezounkých slepiček. Nanesly jich v přístěnku vrchovatou slaměnku. Jiné děvčátko. Nesu čerstvé koláče, ať Ježíšek nepláče! Tvarohem jsou nadité, vonným máslem polité, samá mandle, hrozinka – ať se nají chudinka! 108 Valášek. Župicu až po paty, nesu kvočnu s kuřaty, až na uši beranici, běžím rychle po silnici. Běžím cesta necesta k Ježíškovi do města, za mnou z každé chalupy dětí celé zástupy. Selka. Nesu v ruce mléka džbán, v druhé ruce povijan a na zádech peřinu pro nebeskou rodinu. Běžím všecka uhřáta – 109 za mnou vede pantáta na provaze telátko pro nebeské děťátko. Děti jsou už před námi s bělounkými huskami, jde i babička i děd: nesou křížaly i med. Doma nechtěl zůstat dnes nikdo, leda s kočkou pes, byli by též běželi, ale jsme je přivřeli. Babka. A já chudá stará babka nesu v klíně sladká jabka, 110 hrst oříšků, čtyři hrušky, abych nešla bez výslužky. Co ty neseš? „Povidel dva hrnce.“ Co ty, Kubo? „Pán posílá srnce.“ A ty, Vávro? „Trochu z lesa dříví a zajíčka, hleďte, jak se diví.“ Co ty, Vašku? „Holubičku.“ Ty? „Vaječník na rendlíčku.“ „A já čtyři láhve vína.“ „Já měch bílé mouky z mlýna.“ 111 „Já kanárka.“ „A já kosa, uzlík hrachu, uzlík prosa.“ „Já světidla z borovice.“ „Já vepřové jitrnice.“ Rybáři. Zlatých pstruhů plné sítě nesem’ pro nebeské dítě, v Bečvě jsme jich nachytali, ať se nají synek malý. Hudci. A my s cymbálem a basou spějem’ za tou naší chasou, dudy též jsme přibrali, bychom pěkně zahráli. Spustíme tam starosvětsky, 112 a rozveselíme všecky, Ježíšek nás pochváli s dudami i cymbály. Jiní hudci. Ty vem housle, starý Válku, já umím hrát na píšťalku, sami doma nebudem’, půjdem’ také před jesličky: do skoku a do písničky Ježíškovi zahudem’. Krejčí. Kožich z bělounkého rouna šiju v spěchu pro Pěstouna, plášť pro Pannu Marii vyzdobený lilií, 113 pro Ježíška vyšívaný růžemi a tulipány: dnové jsou teď studení, ať jsou teple oděni. Děvečka. A já máslo stloukám ruče z husté bílé smetany, úzkostí mi srdce tluče, budeť velké pro pány: pro Josefa, pro Matičku, Ježíškovi na kašičku. Kominík. „Kam jdeš, mistře komináři, s neumytou černou tváří?“ 114 „K jeslím.“ – „Vrať se, zlekáš dítě, svatý Josef zapudí tě!“ „Popatřím jen zpozdaleka, ať se dítě nepoleká. Vymetu jim z pece také, mají-li tam saze jaké. Líp jim budou hřáti kamna: jeť dnes zima přenáramná.“ Stařena. A já slepá stařena v ruce jenom berličku, hledám všecka zmatena ku Betlemu cestičku, předběhli mne nejedni, 115 k jesličkám jdu poslední, v srdci tajeplný hlas, slepá, že prohlédnu zas, až se na mne usměje Ježíšek, má naděje. Cizinec. Tu je lidí, tu je chvatu, různých tváří, různých šatů, řečí jako v Babyloně, osli, voli, krávy, koně, že se nelze hnouti z místa. To je trh dnes dozajista? Kdosi z davu. Narodil se Kristus Pán, proto je tu taká tíseň, 116 lid se hrne se všech stran a Betlem je samá píseň. Žebrák. Dobrodinečkové zlatý, Pánbůh stokráte vám splatí, chudému co udělíte. Prosím, žebrám, neslyšíte? Od rána jsem neměl v ústech, živ o samých jenom půstech, dejte malý dáreček, vajíčko neb vdoleček! Co mi kdo z vás udělí, Ježíšek rád oželí; máť už vrchovatě darů 117 nebeský náš Vykupitel, může z toho žít až k jaru, já mám pořád prázdný pytel. Prosím, prosím, žebrák starý, o nějaké milodary. Komonstvo královské. Z cesty, chaso, z cesty! Z cesty, děti! Králové tři vznešeného rodu přišli z dálných končin od východu, chtějí božské dítě uviděti; přešli řeky, hory, poušti, moře, za hvězdou se skvoucí na obzoře zlezli hory, propasti a skály, hustým pralesem se prosekali, 118 přešli dlouhé nespočetné míle, aby v Betlemě dnes došli cíle. *** Sen to? Tkadlec znovu mne si oči, jako srnec s postele pak skočí. Hbitě přimísí se mezi lidi, sousedy a známé kolem vidí. Ondra Kupkův tu, i Poláščena pod břemenem darů vzdychá, sténá. Hle švec Kůrka nese botky v párku, fojt Krupička jede na kočárku. Pytlák Hrůza chvátá se zajíčkem a výměnkář Lyčka s mladým býčkem. S láhví Onderka jde, kupec Samek 119 na svých zádech vleče celý krámek. Krhut s Blahutem a s nimi ženy s uzlem vdolků celé upoceny. Chudý tkadlec všechny předbíhaje chvátá k jeslím, kde už cymbál hraje, k houslí jásotu se druží basa, hlasně prozpěvují děti, chasa. K jeslím chvátá, co mu síly stačí, ale tam se do koutečka tlačí. Všichni přišli vystrojeni s dary, on jen s prázdnou, kabát maje starý. Ježíšek však usmívá se z jeslí i na ty, co pranic nepřinesli. 120 Usmívá se na chudého tkáče, jenž tam blahem v tmavém koutku pláče. „Pojď sem blíže“,blíže,“ Ježíšek mu vece, tkadlec zdvihá nachýlené plece. „Ach, Ježíšku, já nic nedonesl,“ s pláčem, chuďas, ku jesličkám klesl. A Ježíšek ustarané tváře tkalci hladí a dí láskou záře: „Neplač, sice rozpláču se taky,“ a už zavlhly mu jasné zraky. Jako hrášek drobná slza skvělá po tvářinkách se mu skutálela. Matka hned ho jímá do náručí. 121 „Rozpláče nám dítě,“ Josef bručí. „Tkáč rozplakal dítě,“ znělo kolem, hněvně pohlédli naň osel s volem. Tkadlec cítě, jak je zevšad plísněn, k odchodu se zvedá divně stísněn. Ježíšek však za rukáv ho chytí: „Ne, tak nesmíš odtud odejíti. Dříve projev nějaké své přání a splněno bude bez meškání.“ „Ach, Ježíšku, přeji sobě pouze zdraví, abych vyprostil se z nouze. Abych z dluhů vyrval chatku rodnou, z bídy děti své a ženu hodnou.“ 122 „Nuž vyjasni líce ustarané, co si přeješ, ať se všecko stane!“ Josef s Marií kýv’ ve souhlasu, s nebe zazněl zpěv andělských hlasů! Tkadlec domů spěchá, radost v hrudi – z libého sna na lůžku se budí. Na půlnoční právě vyzvánějí všemi zvony, až se okna chvějí. Na stole, hle, vidí pecen chleba, máslo, mouku a vše, čeho třeba. I hromádku bílých stříbrňáků: tkadlec trne, věře sotva zraku. Honem ženu, honem děti vzbouzí: 123 „Radujte se, Bůh nám pomoh v nouzi!“ Před Betlemem klesá na kolena a s ním jásajíce děti, žena. 124 Obsah:
Mateřská láska9 Valašským chatám10 Jaro je tutu!11 Máj12 Sedmikráska13 Pořád tak mile14 Na paloučku15 Skřivánek16 Cvrček17 Slunečko20 Rejdí děti21 Střevlík a žabka22 Kohoutova píseň24 Hrdlička26 Dorka28 Štěňátka29 Ten náš kot30 [125] Romance o kočkách32 Pavliščena hubatá34 Zajíčkové36 Vůl a vrány38 Pozdní nářek40 Slavný pohřeb42 Tonda45 Pavouk46 Dva psíci51 Tanec52 Muška54 Přeháňka56 Romance o kozách58 U lesa60 Komár62 Kačenky64 Žabka a kachny66 Pinč a mopslík68 Kozy70 [126] Koubek a kost73 Kohout74 Hlemýžď76 Švrčulova Zuzka80 Lesní pramen81 Ples v lese82 V podvečer84 Měsíček86 Podzim87 Dvě bídy88 Budíček 90 Zimní slunečko92 Děvčátko u dveří95 Vitoušek předčítá96 Na ledě98 Prorok Kysučan99 Betlem100
E: dp + jj; 2002 [127]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Richter, Jan
(Nákladem knihtiskaře Jana Richtra v Příboře. Na holandském japanu vytiskl a svým nákladem vydal knihtiskař Jan Richter v Příboře na Moravě.)

Místo: Příbor na Moravě

Vydání: [1.]

Počet stran: 127

Věnování: (Milým chovancům a chovankám učitelského ústavu v Příboře. Za pozornou lásku, kterou jste zahrnuli mou sedmdesátku, přijměte věnováním moje verše. Srdcem Váš Jos. Kalus. V Čeladné 28. května 1925.)