Zimní slunečko.

Josef Kalus

Zimní slunečko.
To slunečko, zahalené v zimní chmury, málo tepla, světla dává zemi s hůry. Babky mrznou ve kožiše na silnici – a já při vychladlých kamnech ve světnici. Škoda věčná, že vždy obrem jsem jen v snění – snes’ bych zlaté slunko s nebe v okamžení, 92 složil bych je s beder svojich někde v kopci, aby teple svítívalo celé obci. Jaká by to pěkná byla podívaná, až by k slunci hrnuly se babky zrána, na něm nohy, ruce zkřehlé ohřívaly, kaši na slunečku zlatém vařívaly. Večer přisedly by k němu s kolovrátky, 93 dědouškové s dýmčičkami, s dětmi matky, zimní čas by letmo míjel při sluníčku, doma bychom ušetřili dříví, svíčku. Což by slunečko to zimní každý chválil, třeba si i kožich na něm trochu spálil. Na nebi v těch chmurách po něm málo bývá, zemi světlem ani ohněm nepřispívá. 94