Betlem.

Betlem. (Valašská legenda.)
Štědrovečerní noc, venku sněží. Chorý tkadlec na posteli leží, ustarané líce obraceje k Betlemu, kde Ježíšek se směje. Před Betlemem na řetízku visí prostá malá lampa olejová, – osvětlujíc něhy plné rysy Mariiny, líčka Ježíškova, Josefa skráň zamyšlenou, vážnou, a dvojici – osla s volkem – strážnou, zbožné pastýře dva u jesliček 100 a směs chvátajících postaviček. Doma s tatíčkem vždy jako synek stavěl Betlem. Ach, kde jsou ty časy, blahých, sladkých, krásných upomínek! Dnes tu churav, s prošedlými vlasy, s dětmi, ženou hyne v nedostatku. Co nevidět, prodají mu chatku, kravku včera věřitelé vzali, jak povodeň bída se naň valí. Kdyby zdráv byl, ujal by se díla, nouze hned by zaplašena byla, ale tak? „Ježíšku, dej mi rady, žebrat neumím, tož umru hlady“,hlady,“ zaštkal, až se lekl svého hlasu. 101 A vtom – oči mne si ve úžasu – zdá se mu, že ožil Betlem celý, jizbou růže jak by zavoněly, slyší dudy, u jeslí co hrají, slyší pastýřů zpěv při ohníčku, vidí ovce, jak se popásají, zří dav lidu běžet po chodníčku; z chat se kouří, z vonného, hle, smrčí potok běží, bublá, zvoní, hrčí, nebe do dáli se prohlubuje, nad Betlemem anděl poletuje, oblak růžový se k horám kloní, lesy šumí, pole kvítím voní. Sen to není: Jasně vidí hory, jasně slyší zpěv a rozhovory. 102 Zpěv. Nad Betlemem hvězda zlatá rozestýlá skvoucí zář, odleskem plá každá chata, blahem hoří každá tvář, nebešťanů bílé pluky rajskými zem plní zvukyzvuky, růží déšť jim se rtů slétá: Bůh se zrodil! Spása světa z chudých jeslí na seně usmívá se blaženě. Babice (otvírajíc okno). Ký to zpěv a muzika sladší než zpěv slavíka? 103 Hlasy spěchajících. Ježíškovi ve stáji andělové zpívají, lidé k němu chvátají, dary k nohám skládají. Babice. Dary, dary? Což jsem hloupá – to by každý doved’ brát! Hlas z ulice. Mlčte, vy osobo skoupá – každý, co má, nese rád: vejce, máslo, mouku, med. Babice. Na dary je ještě mlád, jiný by mu všecko sněd’, 104 a v zákoně není psáno, že mu má být něco dáno. Půjdu, podívám se naň, Bůh-li, schýlím také skráň. (Zavře okno.) Jeden z chodců. Nebe zardívá se zoří, myslil jsem, že v městě hoří, že ohnivé plameny stravují chlév dřevěný. A ten odlesk a ta záře,záře z Ježíškovy plane tváře: nad čelem kruh hvězdiček, usmívá se z jesliček jak s oblohy měsíček. 105 Bača. Já sem rovnou s kopce běžím. Huňkou oděn v trávě ležím, náhle slyším rajské hlasy při průvodu flétny, basy, všecko vůkol samé jasy, mním, že ples to bujné chasy – vtom už vidím zlaté vlasy, zlatá křídla, zlaté pásy, líce plna rajské krásy. Trnu, myslím, co to asi? Honem skočím na nohy, zpěv tu slyším s oblohy: „Narodil se Kristus Pán, narodil se z Panny čisté, 106 spěšte k němu, je to jisté, rajské růže na líčkách, leží v chudých jesličkách.“ Běžím do Betlema hned, abych Jezulátko shléd’. Pastýř. A já nesu ovečku z těch valašských kopečků, vybral jsem tu nejpěknější, děťátko ať ukonejší; bělounký má kožíšek, hrát s ní bude Ježíšek. Děvčátko. Nesu plátna jemné stůčky, plnou náruč, plné ručky: 107 by nebeský andílek dost měl plen a košilek. Jiné dítě. A já nesu košíček plný bílých vajíček od hezounkých slepiček. Nanesly jich v přístěnku vrchovatou slaměnku. Jiné děvčátko. Nesu čerstvé koláče, ať Ježíšek nepláče! Tvarohem jsou nadité, vonným máslem polité, samá mandle, hrozinka – ať se nají chudinka! 108 Valášek. Župicu až po paty, nesu kvočnu s kuřaty, až na uši beranici, běžím rychle po silnici. Běžím cesta necesta k Ježíškovi do města, za mnou z každé chalupy dětí celé zástupy. Selka. Nesu v ruce mléka džbán, v druhé ruce povijan a na zádech peřinu pro nebeskou rodinu. Běžím všecka uhřáta – 109 za mnou vede pantáta na provaze telátko pro nebeské děťátko. Děti jsou už před námi s bělounkými huskami, jde i babička i děd: nesou křížaly i med. Doma nechtěl zůstat dnes nikdo, leda s kočkou pes, byli by též běželi, ale jsme je přivřeli. Babka. A já chudá stará babka nesu v klíně sladká jabka, 110 hrst oříšků, čtyři hrušky, abych nešla bez výslužky. Co ty neseš? „Povidel dva hrnce.“ Co ty, Kubo? „Pán posílá srnce.“ A ty, Vávro? „Trochu z lesa dříví a zajíčka, hleďte, jak se diví.“ Co ty, Vašku? „Holubičku.“ Ty? „Vaječník na rendlíčku.“ „A já čtyři láhve vína.“ „Já měch bílé mouky z mlýna.“ 111 „Já kanárka.“ „A já kosa, uzlík hrachu, uzlík prosa.“ „Já světidla z borovice.“ „Já vepřové jitrnice.“ Rybáři. Zlatých pstruhů plné sítě nesem’ pro nebeské dítě, v Bečvě jsme jich nachytali, ať se nají synek malý. Hudci. A my s cymbálem a basou spějem’ za tou naší chasou, dudy též jsme přibrali, bychom pěkně zahráli. Spustíme tam starosvětsky, 112 a rozveselíme všecky, Ježíšek nás pochváli s dudami i cymbály. Jiní hudci. Ty vem housle, starý Válku, já umím hrát na píšťalku, sami doma nebudem’, půjdem’ také před jesličky: do skoku a do písničky Ježíškovi zahudem’. Krejčí. Kožich z bělounkého rouna šiju v spěchu pro Pěstouna, plášť pro Pannu Marii vyzdobený lilií, 113 pro Ježíška vyšívaný růžemi a tulipány: dnové jsou teď studení, ať jsou teple oděni. Děvečka. A já máslo stloukám ruče z husté bílé smetany, úzkostí mi srdce tluče, budeť velké pro pány: pro Josefa, pro Matičku, Ježíškovi na kašičku. Kominík. „Kam jdeš, mistře komináři, s neumytou černou tváří?“ 114 „K jeslím.“ – „Vrať se, zlekáš dítě, svatý Josef zapudí tě!“ „Popatřím jen zpozdaleka, ať se dítě nepoleká. Vymetu jim z pece také, mají-li tam saze jaké. Líp jim budou hřáti kamna: jeť dnes zima přenáramná.“ Stařena. A já slepá stařena v ruce jenom berličku, hledám všecka zmatena ku Betlemu cestičku, předběhli mne nejedni, 115 k jesličkám jdu poslední, v srdci tajeplný hlas, slepá, že prohlédnu zas, až se na mne usměje Ježíšek, má naděje. Cizinec. Tu je lidí, tu je chvatu, různých tváří, různých šatů, řečí jako v Babyloně, osli, voli, krávy, koně, že se nelze hnouti z místa. To je trh dnes dozajista? Kdosi z davu. Narodil se Kristus Pán, proto je tu taká tíseň, 116 lid se hrne se všech stran a Betlem je samá píseň. Žebrák. Dobrodinečkové zlatý, Pánbůh stokráte vám splatí, chudému co udělíte. Prosím, žebrám, neslyšíte? Od rána jsem neměl v ústech, živ o samých jenom půstech, dejte malý dáreček, vajíčko neb vdoleček! Co mi kdo z vás udělí, Ježíšek rád oželí; máť už vrchovatě darů 117 nebeský náš Vykupitel, může z toho žít až k jaru, já mám pořád prázdný pytel. Prosím, prosím, žebrák starý, o nějaké milodary. Komonstvo královské. Z cesty, chaso, z cesty! Z cesty, děti! Králové tři vznešeného rodu přišli z dálných končin od východu, chtějí božské dítě uviděti; přešli řeky, hory, poušti, moře, za hvězdou se skvoucí na obzoře zlezli hory, propasti a skály, hustým pralesem se prosekali, 118 přešli dlouhé nespočetné míle, aby v Betlemě dnes došli cíle. *** Sen to? Tkadlec znovu mne si oči, jako srnec s postele pak skočí. Hbitě přimísí se mezi lidi, sousedy a známé kolem vidí. Ondra Kupkův tu, i Poláščena pod břemenem darů vzdychá, sténá. Hle švec Kůrka nese botky v párku, fojt Krupička jede na kočárku. Pytlák Hrůza chvátá se zajíčkem a výměnkář Lyčka s mladým býčkem. S láhví Onderka jde, kupec Samek 119 na svých zádech vleče celý krámek. Krhut s Blahutem a s nimi ženy s uzlem vdolků celé upoceny. Chudý tkadlec všechny předbíhaje chvátá k jeslím, kde už cymbál hraje, k houslí jásotu se druží basa, hlasně prozpěvují děti, chasa. K jeslím chvátá, co mu síly stačí, ale tam se do koutečka tlačí. Všichni přišli vystrojeni s dary, on jen s prázdnou, kabát maje starý. Ježíšek však usmívá se z jeslí i na ty, co pranic nepřinesli. 120 Usmívá se na chudého tkáče, jenž tam blahem v tmavém koutku pláče. „Pojď sem blíže“,blíže,“ Ježíšek mu vece, tkadlec zdvihá nachýlené plece. „Ach, Ježíšku, já nic nedonesl,“ s pláčem, chuďas, ku jesličkám klesl. A Ježíšek ustarané tváře tkalci hladí a dí láskou záře: „Neplač, sice rozpláču se taky,“ a už zavlhly mu jasné zraky. Jako hrášek drobná slza skvělá po tvářinkách se mu skutálela. Matka hned ho jímá do náručí. 121 „Rozpláče nám dítě,“ Josef bručí. „Tkáč rozplakal dítě,“ znělo kolem, hněvně pohlédli naň osel s volem. Tkadlec cítě, jak je zevšad plísněn, k odchodu se zvedá divně stísněn. Ježíšek však za rukáv ho chytí: „Ne, tak nesmíš odtud odejíti. Dříve projev nějaké své přání a splněno bude bez meškání.“ „Ach, Ježíšku, přeji sobě pouze zdraví, abych vyprostil se z nouze. Abych z dluhů vyrval chatku rodnou, z bídy děti své a ženu hodnou.“ 122 „Nuž vyjasni líce ustarané, co si přeješ, ať se všecko stane!“ Josef s Marií kýv’ ve souhlasu, s nebe zazněl zpěv andělských hlasů! Tkadlec domů spěchá, radost v hrudi – z libého sna na lůžku se budí. Na půlnoční právě vyzvánějí všemi zvony, až se okna chvějí. Na stole, hle, vidí pecen chleba, máslo, mouku a vše, čeho třeba. I hromádku bílých stříbrňáků: tkadlec trne, věře sotva zraku. Honem ženu, honem děti vzbouzí: 123 „Radujte se, Bůh nám pomoh v nouzi!“ Před Betlemem klesá na kolena a s ním jásajíce děti, žena. 124 Obsah:
Mateřská láska9 Valašským chatám10 Jaro je tutu!11 Máj12 Sedmikráska13 Pořád tak mile14 Na paloučku15 Skřivánek16 Cvrček17 Slunečko20 Rejdí děti21 Střevlík a žabka22 Kohoutova píseň24 Hrdlička26 Dorka28 Štěňátka29 Ten náš kot30 [125] Romance o kočkách32 Pavliščena hubatá34 Zajíčkové36 Vůl a vrány38 Pozdní nářek40 Slavný pohřeb42 Tonda45 Pavouk46 Dva psíci51 Tanec52 Muška54 Přeháňka56 Romance o kozách58 U lesa60 Komár62 Kačenky64 Žabka a kachny66 Pinč a mopslík68 Kozy70 [126] Koubek a kost73 Kohout74 Hlemýžď76 Švrčulova Zuzka80 Lesní pramen81 Ples v lese82 V podvečer84 Měsíček86 Podzim87 Dvě bídy88 Budíček 90 Zimní slunečko92 Děvčátko u dveří95 Vitoušek předčítá96 Na ledě98 Prorok Kysučan99 Betlem100
E: dp + jj; 2002 [127]