Štědrovečerní noc, venku sněží.
Chorý tkadlec na posteli leží,
ustarané líce obraceje
k Betlemu, kde Ježíšek se směje.
Před Betlemem na řetízku visí
prostá malá lampa olejová, –
osvětlujíc něhy plné rysy
Mariiny, líčka Ježíškova,
Josefa skráň zamyšlenou, vážnou,
a dvojici – osla s volkem – strážnou,
zbožné pastýře dva u jesliček
a směs chvátajících postaviček.
Doma s tatíčkem vždy jako synek
stavěl Betlem. Ach, kde jsou ty časy,
blahých, sladkých, krásných upomínek!
Dnes tu churav, s prošedlými vlasy,
s dětmi, ženou hyne v nedostatku.
Co nevidět, prodají mu chatku,
kravku včera věřitelé vzali,
jak povodeň bída se naň valí.
Kdyby zdráv byl, ujal by se díla,
nouze hned by zaplašena byla,
ale tak? „Ježíšku, dej mi rady,
žebrat neumím, tož umru hlady,“
zaštkal, až se lekl svého hlasu.
A vtom – oči mne si ve úžasu –
zdá se mu, že ožil Betlem celý,
jizbou růže jak by zavoněly,
slyší dudy, u jeslí co hrají,
slyší pastýřů zpěv při ohníčku,
vidí ovce, jak se popásají,
zří dav lidu běžet po chodníčku;
z chat se kouří, z vonného, hle, smrčí
potok běží, bublá, zvoní, hrčí,
nebe do dáli se prohlubuje,
nad Betlemem anděl poletuje,
oblak růžový se k horám kloní,
lesy šumí, pole kvítím voní.
Sen to není: Jasně vidí hory,
jasně slyší zpěv a rozhovory.
Nad Betlemem hvězda zlatá
rozestýlá skvoucí zář,
odleskem plá každá chata,
blahem hoří každá tvář,
nebešťanů bílé pluky
rajskými zem plní zvuky,
růží déšť jim se rtů slétá:
Bůh se zrodil! Spása světa
z chudých jeslí na seně
usmívá se blaženě.
Ký to zpěv a muzika
sladší než zpěv slavíka?
Ježíškovi ve stáji
andělové zpívají,
lidé k němu chvátají,
dary k nohám skládají.
Dary, dary? Což jsem hloupá –
to by každý doved’ brát!
Mlčte, vy osobo skoupá –
každý, co má, nese rád:
vejce, máslo, mouku, med.
Na dary je ještě mlád,
jiný by mu všecko sněd’,
a v zákoně není psáno,
že mu má být něco dáno.
Půjdu, podívám se naň,
Bůh-li, schýlím také skráň.
Nebe zardívá se zoří,
myslil jsem, že v městě hoří,
že ohnivé plameny
stravují chlév dřevěný.
A ten odlesk a ta záře
z Ježíškovy plane tváře:
nad čelem kruh hvězdiček,
usmívá se z jesliček
jak s oblohy měsíček.
Já sem rovnou s kopce běžím.
Huňkou oděn v trávě ležím,
náhle slyším rajské hlasy
při průvodu flétny, basy,
všecko vůkol samé jasy,
mním, že ples to bujné chasy –
vtom už vidím zlaté vlasy,
zlatá křídla, zlaté pásy,
líce plna rajské krásy.
Trnu, myslím, co to asi?
Honem skočím na nohy,
zpěv tu slyším s oblohy:
„Narodil se Kristus Pán,
narodil se z Panny čisté,
spěšte k němu, je to jisté,
rajské růže na líčkách,
leží v chudých jesličkách.“
Běžím do Betlema hned,
abych Jezulátko shléd’.
A já nesu ovečku
z těch valašských kopečků,
vybral jsem tu nejpěknější,
děťátko ať ukonejší;
bělounký má kožíšek,
hrát s ní bude Ježíšek.
Nesu plátna jemné stůčky,
plnou náruč, plné ručky:
by nebeský andílek
dost měl plen a košilek.
A já nesu košíček
plný bílých vajíček
od hezounkých slepiček.
Nanesly jich v přístěnku
vrchovatou slaměnku.
Nesu čerstvé koláče,
ať Ježíšek nepláče!
Tvarohem jsou nadité,
vonným máslem polité,
samá mandle, hrozinka –
ať se nají chudinka!
Župicu až po paty,
nesu kvočnu s kuřaty,
až na uši beranici,
běžím rychle po silnici.
Běžím cesta necesta
k Ježíškovi do města,
za mnou z každé chalupy
dětí celé zástupy.
Nesu v ruce mléka džbán,
v druhé ruce povijan
a na zádech peřinu
pro nebeskou rodinu.
Běžím všecka uhřáta –
za mnou vede pantáta
na provaze telátko
pro nebeské děťátko.
Děti jsou už před námi
s bělounkými huskami,
jde i babička i děd:
nesou křížaly i med.
Doma nechtěl zůstat dnes
nikdo, leda s kočkou pes,
byli by též běželi,
ale jsme je přivřeli.
A já chudá stará babka
nesu v klíně sladká jabka,
hrst oříšků, čtyři hrušky,
abych nešla bez výslužky.
Co ty neseš?
„Povidel dva hrnce.“
Co ty, Kubo?
„Pán posílá srnce.“
A ty, Vávro?
„Trochu z lesa dříví
a zajíčka, hleďte, jak se diví.“
Co ty, Vašku?
„Holubičku.“
Ty?
„Vaječník na rendlíčku.“
„A já čtyři láhve vína.“
„Já měch bílé mouky z mlýna.“
„Já kanárka.“ „A já kosa,
uzlík hrachu, uzlík prosa.“
„Já světidla z borovice.“
„Já vepřové jitrnice.“
Zlatých pstruhů plné sítě
nesem’ pro nebeské dítě,
v Bečvě jsme jich nachytali,
ať se nají synek malý.
A my s cymbálem a basou
spějem’ za tou naší chasou,
dudy též jsme přibrali,
bychom pěkně zahráli.
Spustíme tam starosvětsky,
a rozveselíme všecky,
Ježíšek nás pochváli
s dudami i cymbály.
Ty vem housle, starý Válku,
já umím hrát na píšťalku,
sami doma nebudem’,
půjdem’ také před jesličky:
do skoku a do písničky
Ježíškovi zahudem’.
Kožich z bělounkého rouna
šiju v spěchu pro Pěstouna,
plášť pro Pannu Marii
vyzdobený lilií,
pro Ježíška vyšívaný
růžemi a tulipány:
dnové jsou teď studení,
ať jsou teple oděni.
A já máslo stloukám ruče
z husté bílé smetany,
úzkostí mi srdce tluče,
budeť velké pro pány:
pro Josefa, pro Matičku,
Ježíškovi na kašičku.
„Kam jdeš, mistře komináři,
s neumytou černou tváří?“
„K jeslím.“ – „Vrať se, zlekáš dítě,
svatý Josef zapudí tě!“
„Popatřím jen zpozdaleka,
ať se dítě nepoleká.
Vymetu jim z pece také,
mají-li tam saze jaké.
Líp jim budou hřáti kamna:
jeť dnes zima přenáramná.“
A já slepá stařena
v ruce jenom berličku,
hledám všecka zmatena
ku Betlemu cestičku,
předběhli mne nejedni,
k jesličkám jdu poslední,
v srdci tajeplný hlas,
slepá, že prohlédnu zas,
až se na mne usměje
Ježíšek, má naděje.
Tu je lidí, tu je chvatu,
různých tváří, různých šatů,
řečí jako v Babyloně,
osli, voli, krávy, koně,
že se nelze hnouti z místa.
To je trh dnes dozajista?
Narodil se Kristus Pán,
proto je tu taká tíseň,
lid se hrne se všech stran
a Betlem je samá píseň.
Dobrodinečkové zlatý,
Pánbůh stokráte vám splatí,
chudému co udělíte.
Prosím, žebrám, neslyšíte?
Od rána jsem neměl v ústech,
živ o samých jenom půstech,
dejte malý dáreček,
vajíčko neb vdoleček!
Co mi kdo z vás udělí,
Ježíšek rád oželí;
máť už vrchovatě darů
nebeský náš Vykupitel,
může z toho žít až k jaru,
já mám pořád prázdný pytel.
Prosím, prosím, žebrák starý,
o nějaké milodary.
Z cesty, chaso, z cesty! Z cesty, děti!
Králové tři vznešeného rodu
přišli z dálných končin od východu,
chtějí božské dítě uviděti;
přešli řeky, hory, poušti, moře,
za hvězdou se skvoucí na obzoře
zlezli hory, propasti a skály,
hustým pralesem se prosekali,
přešli dlouhé nespočetné míle,
aby v Betlemě dnes došli cíle.
Sen to? Tkadlec znovu mne si oči,
jako srnec s postele pak skočí.
Hbitě přimísí se mezi lidi,
sousedy a známé kolem vidí.
Ondra Kupkův tu, i Poláščena
pod břemenem darů vzdychá, sténá.
Hle švec Kůrka nese botky v párku,
fojt Krupička jede na kočárku.
Pytlák Hrůza chvátá se zajíčkem
a výměnkář Lyčka s mladým býčkem.
S láhví Onderka jde, kupec Samek
na svých zádech vleče celý krámek.
Krhut s Blahutem a s nimi ženy
s uzlem vdolků celé upoceny.
Chudý tkadlec všechny předbíhaje
chvátá k jeslím, kde už cymbál hraje,
k houslí jásotu se druží basa,
hlasně prozpěvují děti, chasa.
K jeslím chvátá, co mu síly stačí,
ale tam se do koutečka tlačí.
Všichni přišli vystrojeni s dary,
on jen s prázdnou, kabát maje starý.
Ježíšek však usmívá se z jeslí
i na ty, co pranic nepřinesli.
Usmívá se na chudého tkáče,
jenž tam blahem v tmavém koutku pláče.
„Pojď sem blíže,“ Ježíšek mu vece,
tkadlec zdvihá nachýlené plece.
„Ach, Ježíšku, já nic nedonesl,“
s pláčem, chuďas, ku jesličkám klesl.
A Ježíšek ustarané tváře
tkalci hladí a dí láskou záře:
„Neplač, sice rozpláču se taky,“
a už zavlhly mu jasné zraky.
Jako hrášek drobná slza skvělá
po tvářinkách se mu skutálela.
Matka hned ho jímá do náručí.
„Rozpláče nám dítě,“ Josef bručí.
„Tkáč rozplakal dítě,“ znělo kolem,
hněvně pohlédli naň osel s volem.
Tkadlec cítě, jak je zevšad plísněn,
k odchodu se zvedá divně stísněn.
Ježíšek však za rukáv ho chytí:
„Ne, tak nesmíš odtud odejíti.
Dříve projev nějaké své přání
a splněno bude bez meškání.“
„Ach, Ježíšku, přeji sobě pouze
zdraví, abych vyprostil se z nouze.
Abych z dluhů vyrval chatku rodnou,
z bídy děti své a ženu hodnou.“
„Nuž vyjasni líce ustarané,
co si přeješ, ať se všecko stane!“
Josef s Marií kýv’ ve souhlasu,
s nebe zazněl zpěv andělských hlasů!
Tkadlec domů spěchá, radost v hrudi –
z libého sna na lůžku se budí.
Na půlnoční právě vyzvánějí
všemi zvony, až se okna chvějí.
Na stole, hle, vidí pecen chleba,
máslo, mouku a vše, čeho třeba.
I hromádku bílých stříbrňáků:
tkadlec trne, věře sotva zraku.
Honem ženu, honem děti vzbouzí:
„Radujte se, Bůh nám pomoh v nouzi!“
Před Betlemem klesá na kolena
a s ním jásajíce děti, žena.