Noc černá spadla nad Egypta pískem.
Chlad úpal vystřídal, je dvakrát smutno,
a hrůzou v dáli šakalové vyjí.
Chval každý duchu Otce Hospodina!
Je teplo v chýši při poháru vína,
staň poutníku, strach obchází tu nocí
a poušť je širá, zahradou je smrti.
Kdo bloudí kolem se tlukoucím srdcem? – –
Dní čtyřicet se Pafnuc svatý postí,
jak Eliáš, jejž oheň k nebi unes;
již vyschl pramen u jeskyně duté,
a spadlé datle seschly v písku žhavém.
Muž Boží klečí jako socha tuhá,
je kost a kůže, podoben je smrti,
jen oko hoří v svatém vytržení
a ruce v kříži nepohnutě trčí.
Ó srdce lidské, kdo tvé cesty chápe? – –
Půst ukončen a Pafnuc takto dumá:
„Jen půst a rozjímání vedou k nebi,
kdo z lidí asi dostoupil až ke mně?“
Jak někdy kapka vody s klenby padá
a jednotvárně ozývá se znovu
a kape, kape, v kámen jamku hloubí,
tak myšlenka ta zlá dál světce mučí.
„Vstaň,“ slyší hlas, „jdi ku severu pouští,
tam v krčmě najdeš bratra – muzikanta.“
To jak by hrom se prázdnem pouště chechtal,
tak v užasnutí Pafnuc k zemi klesá. – –
Vstal, zdá se mu, že s nebe svého spadl,
a vrávoravě k severu se béře.
Je blízko k ránu, z krčmy světlo blýská:
tam ještě tančí, píšťala tam hvízdá.
I bloudí kolem se tlukoucím srdcem.
„Tam v krčmě najdeš bratra muzikanta,“
si zmaten šeptá... „Bratra! v místě hříchu!..“
I vzmuží se a ven ho k sobě volá.
„Ó muži Boží,“ pokorně ho zdraví,
„mně promiň hříšnému, že tebe ruším,
a pověz, pouč, kterak ve svatosti
tak vysoko jsi k trůnu Boha došel?“
Muž pištec mlčí, řeči té se děsí:
„Nač, dobrý muži, nevčasné ty žerty?“
A Pafnuc myslí: „Tento člověk z krčmy
mně tedy roven přede tváří Boží?“
A znova s úctou zvedá k němu oči.
Řek’ hudebník: „Jsem z bídných nejbídnější!
Než hrál jsem v krčmách, pustý byl jsem zloděj
a s loupežnickou rotou táhl světem.
Má minulost je pečetěna krví
a vzpomínky mé rovnají se hrůze.“
„Snad přece,“ míní světec, „skutek dobrý
tu smazal krev a smířil Spasitele?“
„Nic,“ řekl zloděj, „neznám toho činu.“
„Jen vzpomínej!“ dál nutí Pafnuc svatý – –
„Snad,“ řekl zloděj, „počkej, – napadlo mi,
kdys naše rota krásnou pannu jala,
ta Hospodinu byla zasvěcena –
ó, její slzy, jak mě dosud pálí! –
já vytrhnul ji loupežnické sběři
a dlouhou pouští v klášter jsem ji vrátil.“
„A dále?“ – Pafnuc dobré skutky zvídá.
„Jdu jednou sám a ženu potkám v poušti,
tak byla krásná, že jsem zmaten stanul
a pozoroval hojné její slzy.
„Proč pláčeš?“ – Klesla, objala mi nohy:
„Měj slitování nad svou otrokyní,
jsem muže zbavena i svojich dětí,
již tři dni bloudím, neměla jsem v ústech.“
„Mluv, co se stalo?“ – „Manžela mi jali,
že zpronevěřil svěřenou mu sumu,
jej z vězení jen k novým mukám vodí
a syny tři mi do zástavy vzali.“
Tu ženu chorou odnesl jsem v chatu
a nasytil ji, takže pookřála.
,Co vzal tvůj muž?‘ I řekla: ,Tři sta peněz‘ –
,Zde vezmi je a vrať se s Bohem domů.‘
A toho dne jsou všickni zachráněni.
Víc nevím však, jsem lupič jen a zloděj“ –
Chtěl Pafnuc ruku políbit mu vroucně,
však zloděj zkřik’ a zmizel ve své krčmě.
Jde Pafnuc domů, těžkým trudem dumá:
„Jsem zlý či dobrý? Bůh je spravedlivý,
ten jediný má v rukou pravé váhy,
ví, jsem-li lásky nebo hněvu hoden“ – –
Jak podivné jsou tajné cesty Páně!
Den druhý žáci z okolí se sejdou
a k Pafnucovi otci jdou se radit,
zvěst o nesmírném nesou pohoršení.
Thais, děva krásná, jaké rovno není,
zem Egyptskou svým podmanila hříchem,
stu nešťastných vše promrhala jmění,
sto žárlivých k ní cestu kropí krví.
Ta žalná zvěst až k otcům v poušti vane – –
Co činit nyní? S Antonínem starcem
se Pafnuc radí, nařizují žákům
noc celou Ducha o dar rady prosit.
A noci té mnich Pavel, srdce čisté,
má vidění: Je nebe otevřené,
tam v Boží slávě v slunci lůžko vidí,
tři panny, hvězdy, kolem něho září – –
„Ó Antoníne, otče,“ volá ze sna,
„jak zázračné tvé bude spočinutí!“
Jak zvonem s nebe zní: „To jeho není.“
„Čí tedy bude?“ – „Thaidy, hříšné děvy.“
To zvěděl Pafnuc, znova vzpomíná si
na bratra svého, krčmy muzikanta – –
Vstal, chopil hůl, dnes jeho cestou půjde,
a síla Boží roste v jeho srdci.
Jak hvězda jasná, která s nebe padá,
Thais usměvavá ve dveřích ho vítá.
„Ten pokoj není dost mi osamělý,“
dí Pafnuc chvatně, ohlíží se kolem.
„Proč? Zcela jisti jsme před zraky lidí.“
„A před Bohem – ?“ děl Pafnuc. – Zkřikla žena,
jí jméno Boží, tady neslyšené,
jak střela žhavá proniknulo duší.
A tiše mluví Pafnuc, dílo svaté,
jež začal Bůh, dál přede, dobrotivý.
Thais shroutila se v slzách k jeho nohám,
jen tři dni lhůty na světci si žádá.
Pak trestem ohně na náměstí širém
své všecko jmění, skvosty, šaty pálí,
jak žebračka tam tři dni bosa stojí
a v pláči prosí lidstva odpuštění – –
Dva lidé pouští nekonečnou spějí.
„Jsem zcela tvoje, otče, nemám vůle.“
A Pafnuc v klášter panenský ji zazdí,
jen okénko jí nechá k malé cele.
„Jak mám se modlit?“ Thais v ní ozývá se.
„Ne jménem Božím, nehodná, tak pouze:
Ó Stvořiteli, nade mnou se smiluj.“
A po tři léta tak jen Thais se modlí.
Tu s Antonínem poradí se světec
a Thaidy celu provždy otevírá.
„Pojď, sestro, ven!“ ji vlídným slovem volá.
Thais nechce jít. „Pojď, pokání je konec.“
Ach, nemůže již vstáti kajícnice,
tam klečí, zlatým vlasem zahalena:
„Své hříchy před sebou jsem položila
a nepřestávám v slzách zříti na ně.“
„Pro tento pohled,“ řekl Pafnuc svatý,
„Bůh odpustil ti všecka provinění.“
Thais zajásala jako ptáče Boží –
a holubice bílá k nebi letí.