Svatý Oldřich, biskup z Augšpurku,
smutně na noc jde v svou komůrku,
zdá se mu, že tíha světa kruší
ustaranou jeho kněžskou duši.
Kdo tu tíseň trapné starosti
z jeho duše mírem vyhostí?
Ráno Oldřich trochu neklid zdolá,
žebráka a kuchaře si volá:
„Pomoz, bratře, biskupovi v tísni,
starostí mne tíží dnové přísní,
noci jako můry na mně leží,
stárnu, slábnu, leb se hustě sněží.
Denně modli se tři otčenáše
za pokoj a utišení naše,
a ty, sluho, řádný oběd denně
v poledne mu chystej neprodleně!“
Žebrák ruce líbá, přislibuje,
kuchař udiveně pokyvuje.
Vaří tedy, peče, dusí, smaží,
vyhověti rozkazu se snaží,
žebrák zatím v kostelíčku prodlí,
za biskupa otčenáš se modlí.
Přešli dnové – starý trud se vrací, –
co se biskup v noci naobrací!
Co se jenom, teskně napřemýšlí:
„Odkud nové starosti zas přišly?
či snad žebrák ze tří otčenášů
jeden, dva byl vlažně vynechal?
či snad vůbec slib svůj zanedbal?
nebo křivdu na chudáku pášu? – –“
Ráno biskup žebráka si volá:
„Pravdu řekni, ty se nemodlíš!?“
– „Ne!“ – „Proč? na slib zapomněl jsi již?“
„Já ne, kuchař zapomněl již zhola,
každou kůrku omlouvá mi krutě
nebo hrozí: „Z domu vyženu tě!“
Biskup trne. Volá kuchaře,
kárá zlobu času nemaře.
Ale zbojník v neslýchaném vzdoru
s biskupem se do zlého dá sporu:
„Pro mizerný jeden otčenáš
planým hněvem na mě plápoláš!“
– „Zadrž, rouhači! sic trest tě stihne,
jímž se duše sotva peklu vyhne! –
Dobře, k Římu na cestu se dáš,
ptát se: Zač je jeden otčenáš?
Půjč mu hůl a mošnu žebráckou,
ať svou pýchu kaje světáckou.“
Volky nevolky jít kuchař musí.
Ach, co jeho tučné tělo zkusí!
každá cesta vede do Říma,
ale tato přes Alpy se vine
v bílé ledovce a rokle stinné,
sněhy mrazí, bouře zahřímá...
Dobelhal se posléz kuchař k Římu,
nohy zdrány, zkusiv pot i zimu,
úpal dnů i zrádné chlady nocí;
na váhách jde ku svatému Otci:
„Zdraví tebe Oldřich, biskup náš,
pověz, zač je jeden otčenáš?“
Papež na poutníka vážně hledí
a to dává poslu k odpovědi:
„Otčenáš, a zbožně pomodlený,
zlatého má cenu halíře!“
Lek’ se kuchař, vstává pomatený:
(Zlatý halíř? to je k nevíře!)
Zvolna, smutně k domovu se vrací,
věčné město v mlhách se mu ztrácí – –
(Zlatý halíř! až se slova lekne!
za to už by jídlo bylo pěkné...
pečínka mu libá z mísy voní,
zlaté vínko sklenkami mu zvoní.)
K domovu jde cesta. Chvála Bohu,
veseleji do hor zvedá nohu,
spěchá, posléz před biskupem stane,
studem rdí se, bledne, slovo vane:
„Vzkazuje ti pozdrav papež náš,
zlatý halíř stojí otčenáš!“
Biskup mlčky dívá se a přísně,
kuchaři pak nové strojí tísně
Oldřichův zrak svatě hluboký:
„Zeptal jsi se, jak je široký
onen halíř?“ – „Neptal.“ – „Vrať se znova
papežská zas vyřídit mi slova.“
Kuchař zdrcen na kolena klesne,
poslechne, ba ani nezahlesne.
Podruhé se béře v dálku k Petru,
pálen sluncem, šlehán dešti;
papežovy líbá střevíce,
žádá radu svaté Stolice.
A to dostal kuchař za odvět:
„Široký je jako celý svět.“
Kuchaři se nyní hlava točí,
matou smysly, zalévají oči,
kajícně se béře k domovu
vyřídit vzkaz Říma poznovu.
Ani to však světci nedostačí.
Přísně hledí v líce kuchaři,
nový trest již na rouhače kvačí,
nepustí ho dříve k oltáři.
„Zeptal jsi se, jak ten halíř tlustý?“
– „Neptal“, šeptem sotva pohnul ústy.
Po třetí již kuchař musí k Římu,
biskup káže, musí, neshoví mu...
Víc než cesta provina ho drtí,
k Vatikánu dospěl znaven k smrti.
Před náměstkem Krista k zemi padá,
pro biskupa odpovědi žádá:
„Pouč, Otče, kajícího syna,
vypros odpuštění Hospodina!“
v slzách dí a potom oněmí.
„Zlatý haléř ceny otčenáše
tak je tlustý, jak je nebe naše
vysoko tam vzhůru nad zemí.
Biskupu jsi zhřešil, pomoc není,
od něho si vypros rozhřešení!“
Kuchař slzí, už se pranic neptá
a jen otčenáš si cestou šeptá,
s viny svoji zraku nespouští – –
Oldřich doma všecko odpouští.