Hle, husička se salátem:
selské spolky s advokátem –
husa vykrmená – selský statek,
salát s octem – chytrý advokátek.
Kdyby ta husička z mrtvých vstala,
o dobrém bydle by povídala.
Jako mandle lahodnou má chuť!
Jen si berte! Muži, přece nuť!
Jezte, jezte, jezte,
vždyť jste na krmaši –
jezte, jezte, jezte,
tu husičku naši:
až ji celou sníte,
dojísti se smíte
perníkovou kaší.
Dvacet husí na dvorečku,
dvacet husí na dvoře
vyvolává na děvečku,
jež zaspala v komoře:
„Hlad, hlad, máme hlad,
rády bychom posnídat.“
Děvečka má sladký sníček,
děvečka má sladký sen!
povídá jí šohajíček
rozteskněn a roztoužen:
„Rád, rád, mám tě rád,
huběnku mi musíš dát!“
Dvacet husí na dvorečku,
dvacet husí na dvoře,
darmo volá na děvečku,
co vyspává v komoře!
„Hlad, hlad, máme hlad,
rády bychom posnídat.“
Pásla husy dívka nevyspaná,
uviděla v tůni hastrmana!
Spodky po kolena vyhrnuty
lovil řasy na vrbové pruty.
Z šosů voda jemu crčkem tekla,
dívka milá se však nezalekla:
„Hastrmane, milý hastrmane,
ty máš vlasy nikdy nečesané.
Rozcuchané jako větrem trávu:
vylez z vody, učešu ti hlavu.
Usedni si pěkně na drn ke mně,
učešu tě jako sestra jemně.“
„Pověz dříve, co bys chtěla za to:
perly, démanty či stříbro, zlato?
Mám tě dovést v kříšťalové síně,
houpat za večera na lekníně?
Zlaté rybky k obsluze dát tvoji,
či chceš královnou být, chotí mojí?“
„Ne, ne! Zapas za mne husy pouze:
pozdřimla bych zatím sladce, dlouze.
Taková jsem dneska nevyspalá:
celou noc jsem s milým prolíbala.
Opustil mne teprv o svítání:
teď jde, hastrmánku, na mne spaní.
Ach, můj hastrmánku, milý hochu,
zapas za mne husy: zdřimnu trochu.“
„Pas si sama, dívko udřímaná!“
Nespatřila více hastrmana.
Mazaly si tetky
husím sádlem jazyky,
že jim hrály hnedky
jak o pouti muziky.
Sádlo vymazaly,
snědly také biskupa:
jazyky jim hrály,
až se třásla chalupa.
Provdala se husa do ciziny,
obdržela psaní z domoviny:
„Přítelkyně, družko milá,
ráda bych tě navštívila.
Dávno jsem tě neviděla:
ráda bych se dověděla,
jak se máš a jak ses měla.
Zítra v manželské tvé nebe
vkročím toužíc objat tebe.
Pozdravujíc děti malé
jsem Tvá v lásce dokonalé,
věrná ve štěstí i v žale.“
Sotva husa přečtla psaní,
slyšet její naříkání:
„Smutné, ach, je nebe moje:
nemám dosud předpokoje.
Za jídelnu dvůr mám pouze,
po salonu vzdychám v touze.
Ložnice je parket prosta:
ach, jak uvést do ní hosta?
Nové toillety ranní
nemám, modních trepek ani!
Bez kojné a bez komorné
může manželství slout vzorné?
Sama musím prát a mésti:
může se to zváti štěstí?
Muže, dětí jsem jen služka –
ach, co řekne moje družka?
Vždyť je lépe každé káči,
co se v louži jenom máčí.
Vždyť je lépe prostné slípce,
zob co hledá na otýpce.
Každé vrabčici líp bývá,
co se v prachu popelívá!“
Družky své se nedočkala:
v zoufalství dřív dokonala.