Ty děti na mně celou duší visí
hned od počátku, kdy jich tváří rysy
jsem vryl si v duši v prosté školní síni,
a vidím stále čím tak byly kdysi,
a co jsem pracně vytvořil z nich nyní.
To každé dítě, sotva prvním krokem
v své sínce rodné tílko rozkolíbá,
již usouzeno k práci dlouhým rokem;
den celý nad kolovratem se shýbá
a souká jen, je matka nezulíbá.
To dítě nezná dětství pravé chvíle,
jest líčko jeho často zasmušilé,
neb musí stále na svou myslit práci,
když do školy jej pošlou jedné chvíle,
než jde, když přijde, k sukadlu se vrací.
A otec, matka za svým stavem sedí,
a v jeho tlukot takřka slova nedí,
ba času nemají své zlíbat dítě.
Jak do školy se tedy žene hbitě!
Je šťastno? Pohled je mi odpovědí.
I vejdu v třídu. Co jich tady v řadě
v těch lavičkách svých na můj příchod čeká!
jim úsměv z očí zří, plá v tvářích, bradě,
hned ztichnou ve své mnohohlasé radě,
i šíbaly můj příchod nepoleká.
A všecky dětské posledních dnů stesky
dřív vyslechnu než počnu vyprávěti,
jich čela jsou jak sněhobílé desky,
kam svědomí jim píše svými blesky,
že přímo čtu v nich život svojich dětí.
Ba mám je rád, ty pukající květy,
jimž nutno býti pilným zahradníkem,
déšť nebes ssají žíznivými rety,
když otvírám jim nadpozemské světy,
své kalichy tam uklánějí s díkem.
A jsem jim otcem zároveň i matkou
a každé z nich má srdce moje celé,
rok školní uplyne nám chvílí krátkou,
tak příjemnou, tak toužebnou a sladkou,
když rozjímáme život Spasitele!