Ctih. Anna Kateřina Emmerichová.
Juliu Zeyerovi.
Ve chvílích nočních, spánek kdy míjí skráně,
vídám tě bledou, zsinalou barvou smrti,
na lůžku panny v horečce utrpení
v extasi bdíti.
Nemluvným tichem bije tvé svaté srdce.
Bezkrevné tělo pomalu krvácí dále – –
Pozvedáš hlavu s nestvůrné koruny tíhou,
krvácí čelo.
Jaké to ruce? Maria neměla bledších.
Otiskem cudných retů v nich hoří rána.
Kdo měl to srdce, v hynoucí panny tělo
vpálit to stigma?
Obraze živý Ukřižovaného!
Jaká to muka stálého umírání?
Divte se dívce, rekyni v utrpení
za cizí viny!
Hoří ta duše nesmírnou k duším láskou,
plamenem žhoucím roste a přerůstá bolest,
ale té duši žíznící nadlidskou žízní
ještě to málo!
136
Jaká to oběť! Ježíš ji nejlépe cení.
Vlněním věků vodí tu trpící duši,
do dílny Věčna dává jí v obdivu zříti
v závratné visi.
Pukají poupětem panenská její ústa:
neznámé divy mluví a Poutník je črtá – –
Užásl svět, to vesnické děvče prosté
učence předčí.
Jazykem světců šepotá Kateřina.
Bez tíhy času, prostoru bez okovů
prochází věky, s Adamem žije v ráji,
s Ježíšem trpí.
Jaký to život! Před zrakem nevěřících
zázrakem drží Boží Prozřetelnost
k výstraze všem a k hroznému poučení:
Ukřižovanou!
1896
137