Václavským náměstím šel slepec. V čele chmuru
a úžas v očích vyhaslých, jež zdály
se v ustrnutí zírat někam v dáli
přes hlavy lidí, od Můstku šel vzhůru
vyprahlým dlážděním, v něž výhní žhavou
žár léta sálal. S nepokrytou hlavou
v srpnovém slunci kráčel mezi domy
a lidmi, kterých nezřel. Plno hrůzy
měl ve ztrnulých očích. Nevidomý
v proudícím davu kráčel těžkou chůzí.
Před sebe tápal rukama, a prut,
jejž v ruce měl, nadzvedl poněkud
a zmaten zakolísal, vírem náhle
byv stržen. Postál, v tisíci a stech
nezřených lidí zmítán, počal váhat
a rukou přejel čelo. Na ústech
otázky jemu tkvěly – ovzduší
kol bylo plno hrůzy neobsáhlé
a otázek i děsu, těžkých záhad,
jež zmatkem doléhaly na duši.
Dál slepec povykročil, stále němě
vpřed upíraje slepý zrak, a země
se dotýkaje dlouhým, bílým prutem,
jenž v životě tom bezradostném, krutém
byl jemu očima, jež denně slepce
uměly vést i ruchem křižovatek.
Na opáleném čele, holé lebce
a nahém krku slil se pot. Ruch, zmatek
a šum a shon byl vůkol. Rost’ a splýval
šum hlasů zmatených; kol vozy hřměly
a chodníkem se valil rozšumělý
proud zástupů – a zas ten širý příval
bez hlesu dál se vlnil. Opět vznesly
se vlny vzrušení – kol atmosféra
rozněcována bojovnými hesly,
kdy miliony jediný tah péra
vyšinul z obvyklé jich dráhy... Z dálky
již ozvalo se první hřmění války,
i zajatců již hlásán počet hojný,
jenž každou chvílí množil se a vzrůstal,
jak nová ultimata, nové vojny...
Ve shluku davu náhle státi zůstal
ubohý slepý. Rozšuměné řeči
hltavě sluchem lovil, v šumu, vzruchu
zmateně schytával to vše, co k uchu
se maně zaneslo. Hle, roznašeči
večerních listů úprkem se ženou
s kořistí svojí, těžce vyslouženou – :
vítězství nové, přeslavné a skvělé –
a nová válka, noví nepřátelé...
A slepý, bezradný v tom shonu, prosí,
by někdo zprávu jemu přečet’. Kdosi
se smiluje a čte. A slepý točí
po čtoucím vyhaslé ty mrtvé oči,
jichž pohled jak by na čtoucího ústa
byl přimrazen. A každé slůvko, větu
těch novin loká, v mrtvých očích vzrůstá
jen dojem úžasu a hrůzy... Mně tu,
jak spatřil jsem ten zjev, jejž vidím posud,
se náhle zdálo, že zde na náměstí
nestojí pouhý vyděděnec štěstí,
kdos bezejmenný: – ale že sám Osud
zde stojí a na čtoucího rty lepí
vyhaslý zrak, že ztrnulý a slepý
ten pohled vidí, že mu přáno zříti
až ke dnu toho neznáma, kam řítí
se stará Evropa – – –